1. Kapitola

1. června 2008 v 16:30 | Tija |  Návrat domů
"Rachell!! Vstávej, nebo to letadlo nestihneme." Snažila se dívka probudit svou kamarádku.
"Když už vstávám. A taky by se nic nestalo, kdyby na nás to letadlo počkalo." Hudlovala Rachell a vystrčila svou tvář z pod peřiny. Měla zrzavé vlasy a hnědé oči.
"To teda stalo!! Víš kolik lidí by se nedostalo včas, tam kde má?? Letadlová síť není holubník. Jdu připravit snídani." Odpověděla Anna a za pár vteřin byla pryč. Zamířila do nedaleké kuchyně. Tam z ledničky vyndala potřebné suroviny a dala se do práce. Netrvalo dlouho a už seděla s Rachell u stolu a jedla.
"Jdu se ještě učesat a nalíčit." Oznámila Anna.
"Klidně, ale ať to do odjezdu stihneš." Popichovala ji Rachell a hned uhýbala malé svíčce ve tvaru žáby, kterou po ní hodila Anna.
V pokoji se Anna začala česat. Chvíli uvažovala, ale pak se rozhodla, že své tmavě hnědé vlasy nechá rozpuštěné. S copky vypadá strašidelně. Nedivte se. Má totiž zlaté oči. A, když se Anna naštve změní se jejich barva na rudou. Ovšem dokud se nenaštve většinou není nic poznat. A to ze dvou důvodů. První je, že se nikdy lidem nedívá do očí ani do tváře. Když to totiž dělávala, vždy sebou ti lidé trhli a odvrátili pohled. Tím druhým důvodem je, že s rozpuštěnými vlasy nejde poznat, že její oči mají tak neobvyklou barvu.
"Anno!!!! Pojď už." Zavolala na ni Rachell. Anna si až teď uvědomila na jek dlouho se zamyslela.
"Jasně." Zvolala a už si šla pro kufry.
Za pár minut už seděli v letadle a čekaly na odlet.
"Připravte se, za chvíli odlétáme." Ozval se hlas letušky. Holky se po sobě zděšeně podívaly.
"Nesnáším letadla." Sykly potichu ve stejnou chvíli. Hned na to se rozesmály.
"Děláme jako bychom nikdy do Anglie neletěli. Byly jsme tam přece minulý rok." Dostala ze sebe mezi záchvaty smíchu Anna.
"To je sice pravda, ale děda psal, že se vedle nich nastěhovali nějací lidé. Nikdo to nedokáže pochopit. Už tam vydrželi skoro půl roku a ještě se jim nic nestalo. Pokaždé, když tam někdo bydlel odnášeli ho nohama napřed." Zakroutila hlavou Rachell.
"A tvojí prarodiče tam s námi budou??" Optala se Anna.
"Neblázni. Ti právě letí sem do Česka. Jinak bychom tam nemohly."
"Takže tam budeme samy." Řekla s uličnickým výrazem Anna a mrkla na Rachell. Ta hned pochopila, co tím chce Anna říct.
"Hele. Jestli uděláme nějaký extra velký problém, rodiče mě zabijí." Upozornila taktéž s uličnickým výrazem.
"Neboj." Během svého rozhovoru si nevšimly, že letadlo vzlétlo.
"Víš něco o těch lidech, co se vedle tvých prarodičů nastěhovali??" Promluvila po chvíli Anna.
"No, moc toho není. Jsou to manželé a mají půl ročního syna. Nic víc." Pokrčila rameny Rachell.
"Hmmm. Chudák dítě. Pokud se znovu projeví prokletí toho domu, tak mu umřou rodiče a to malé asi taky." Po té už jenom střádali plány, co udělat. Teda do chvíle než zavedla Rachell řeč na to nejhorší, co mohla.
"Máš sebou ten dopis od rodičů???" Optala se. Anna najednou zchladla.
"Jo. Proč se ptáš??" Promluvila chladně. Chlad sálal z každého jejího slova.
"Nebylo by na škodu, aby sis ho přečetla." Přemlouvala ji Rachell.
"Ale bylo. Moc dobře znáš můj postoj k tomuhle."
"Anno. Možná měli dobrý důvod tě dát pryč."
"Jejich důvody mě nezajímají. I kdyby byly sebe důležitější, určitě se to dalo udělat jinak.A ne dát malé dítě doprostřed ulice a starejte se, kdo chcete."
"Tak si to alespoň přečti. Za to nic nedáš." Požádala ji Rachell.
"Nikdy a už se o tom nechci bavit." Ukončila jejich rozhovor Anna. Otočila se k oknu a už nepromluvila.
Netrvalo dlouho a letadlo začalo klesat. Přistávali.
Když prošly všemi kontrolami v letišti, zavolaly si taxi.
"Znáš adresu??" Zeptala se Anna.
"Jasně. Nejsem zapomnětlivá jako ty." Zasmála se Rachell. Jakmile dojel taxík, obě do něj nastoupily. Rachell řekla adresu a už jeli.
"Tak jsme tady." Promluvil po půl hodině řidič. Dívky vystoupily, vzaly si své kufry a zaplatily. Hned na to se rozešly k domu. Vevnitř položily kufry a šly se podívat, kde mají pokoj. Nemusely hledat dlouho. Pokoj měl ve stejné místnosti jako minule. Zašly si pro kufry a beze slova začaly vybalovat.
"Tak. Hotovo. Nechceš něco k jídlu." Promluvila Rachell.
"Jestli to budeš vařit ty, klidně. Já si ještě dovybalím." Odpověděla Anna. S tím Rachell odešla do kuchyně.
Anna nepřestala vybalovat. Najednou narazila na dopis od svých rodičů. Dlouho se na něj dívala. Pak ho, ale s povzdechem odložila do skříně.
"Pojď na oběd." Zavolala ji Rachell. Anna sešla do kuchyně.
"Cos uvařila??" Optala se.
"Jídlo." Obě zasedly ke stolu a začaly jíst. Celý den si pak jenom povídaly a povídaly.
Další den se rozhody porozhlédnout po okolí. Oblékly se, najedly a v devět hodin vyrazily na cestu. Procházely se po okolí. Potkávaly známé lidi a popovídaly si s nimi. Nic je však neodradilo od procházky.
"Moc se to tu nezměnilo." Promluvila Rachell.
"To ne. Pořád stejní lidé a prostředí."
Když procházely kolem ´prokletého´ domu, potkali mladou ženu. Měla růžové vlasy. Nad tím se děvčata podivila.
"Dobrý den." Pozdravily jakmile se vzpamatovaly. Růžovláska si jich teprve teď všimla.
"Dobrý, děvčata." Usmála se na ně a pokračovala dál. Z dohledu se holkám ztratila až za dveřmi ´prokletého´ domu.
Rachell potřásla hlavou. "Pojďme radši pryč." Vyzvala Annu. Ta ji ráda poslechla. Obě přešly k vedlejšímu domu a vešly dovnitř. Jelikož byla jedna hodina odpoledne, uvařily si oběd. Teda spíše ho uvařila Anna. Dohodly se, že se ve vaření budou střídat.
Zbytek dne proběhl v naprosté pohodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama