2. Kapitola

1. června 2008 v 14:08 | Tija |  MP
Gramaticky opraveno: 9. 2. 2011 ve 20:20

2. kapitola

Po mnoha letech (doba pobertů):

Ach jo! Zase jsem na planetě Zemi. Posledních 200let (podle pozemského času! Tam kde jsem byla, to bylo mnohem, mnohem více.) jsem strávila u Dartemise (*bratra od Loriana a Lathenie) na jakési planetě. Moc jsem se naučila. Ještě předtím jsem byla dlouho v učení jiných zkušených učitelů, kteří nikomu neřekli, že jsem nesmrtelná, a že jsem dcera Loriana. Během těch posledních 200let jsem se vůbec neviděla se svým bráškou. Trošku jsme se totiž pohádali.

Teď stojím v nějakém divném lese. Kam jen se podíváte, jsou samé stromy (jak jinak). Nejzvláštnější je, že tu nelítá jediný ptáček a ani to nevypadá, že by tu někdy nějaké zvíře bylo. Pomocí svých schopností konečně zjišťuji, kde se nacházím. Jsem kousek od Londýna, v Anglii. Více nezjišťuji a okamžitě se pomocí křídel (*něco jako přemístění) přesouvám na okraj města Angel Falls. Zde by měl bydlet můj bratr.

Zhmotňuji se na jedné louce. Chvíli mi trvá, než se zorientuji, kde jsem. Za těch 200let se to tu moc změnilo. Kdysi krásné, civilizací nepoškozené lesy se proměnily na dlouhé pláně luk. Místo borůvek, jahod a malin (to jsem tady vždy s Arkarianem jedla) zde rostou různé druhy květin. Hýří to tu všemi barvami. Z několika málo stromů opadává listí. To vše je ještě ozářeno zlatavou září slunce. Typický podzim. Jak dlouho už jsem nic takového neviděla? U Dartemise jaro, léto, podzim ani zima nebyli. Jen den a noc.

Pomalu zamířím k blízkým skalám. Cestou se rozhlížím. Konečně docházím ke skalám. Snažím se otevřít průchod do Arkarionova obydlí ale moc se mi to nedaří. Rozhodla jsem se tam počkat, než se můj bratr laskavě uráčí vyjít anebo až za ním půjde někdo ze zdejších strážců. To, ale může trvat celou věčnost. Arkarian totiž ze skály na normální lidský svět nevychází. Vzbuzoval by příliš moc pozornosti. Jak by taky ne! Viděli jste snad člověka s modrými vlasy a fialovýma očima, který nestárne? Arkarian totiž od Loriana dostal schopnost věčného mládí. To znamená, že přestal stárnout v 18-ti letech (stejně jako nesmrtelní), ale může ho kdokoli zabít.

Slunce už se přehouplo za obzor a já tu pořád čekám. No nic. Jdu pryč. Možná ho zastihnu jindy (jestli na to budu mít trpělivost).

Scházím dolů do města. Kdyby mě Dartemis neučil o věcech 21. století asi bych tu nic nechápala. Po něčím upravené silnici (tuším, že se to jmenuje asfalt) jezdí povozy bez koní (auta). To za mích mladých let tohle nebylo. Css. Mluvím (píši), jako bych byla bůhvíjak stará. Je mi jen 600 let. To přece není tak moc!

Ehm... O čem to tu vůbec přemýšlím? Místo toho bych si měla najít hotel, kde bych mohla přespat.

Po půl hodině nacházím hotel. Jdu k recepční.

"Dobrý den." Pozdravím ji.

"Dobrý. Co si přejete?" Usměje se.

"Chtěla bych jeden jednolůžkový pokoj."

"Hmm. Na jak dlouho ho chcete?"

"Jen na dnešek." Recepční začíná něco hledat ve zvláštním přístroji. Moc dobře si pamatuji, jak se jmenuje. Počítač.

"Pokoj č. 25." Říká a podává mi klíče. "Běžte po schodech jedno patro a potom doleva." S díky mířím do pokoje.

V pokoji se umyji a převleču. Po té jdu spát.

Ráno se probouzím hodně brzy. Je teprve pět hodin ráno! Spáchám ranní hygienu a opouštím pokoj. Jdu zaplatit na recepci.

Jelikož se mi nechce zase čekat, až se díra ve skále otevře, jdu si najít nějaké bydlení (přece nebudu pořád jen v hotelu). Nebylo by ale moudré ubytovat se v Angel Falls a jejím okolí, proto se přenáším do Anglie.

Objevuji se na okraji malé vesničky poblíž místa, kde jsem se včera přenesla od Dartemise. To mi připomíná, že jsem si ještě nepřenesla věci. No, radši to nechám na potom. Nechce se mi ty kufry tahat.

Pomalu vcházím do vesničky. Cestou se rozmýšlím, co budu dělat dál. Docházím až ke starému domu. Jeho zahrada je krásně upravená. Otevírám branku a vejdu do zahrady. Jdu po hliněné cestičce až k domovním dveřím. Vedle nich je zvonek, zazvoním.

Otevírá mi starší paní. Hnědé vlasy má protkané šedinami. Šedé oči a vlídný úsměv ukazovali na hodnou povahu této ženy.

"Co potřebujete?" Ptá se mě.

"Posílá mě Dartemis. Prý tu máte volný pokoj k pronajmutí."

"Ach, pojďte dovnitř, pojďte. Dartemis mě informoval, že přijedete, ale domnívala jsem se, že jste měla přijet již včera." Pouští mě dovnitř.

"Vím, trochu jsem se zdržela. Jinak jmenuji se Nikola." Představuji se.

"Pojď do kuchyně. Jak se vůbec má zlatíčko Dartemis?"

"Řekla bych, že dobře."

U této stařenky (jmenuje se Anna) jsem si pronajala pokoj, kde budu od této chvíle bydlet (než si něco najdu).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama