6.Kapitola

1. června 2008 v 14:11 | Tija |  MP
Hůráá!! Konečně!! To by jste nevěřili jak se dá seknout, že se někdo zvedne ze židle.

Gramaticky opraveno: 10. 2. 2011 v 9:13

6. kapitola


"Ááá." Probudí mne můj vlastní křik. Co se mi vůbec zdálo? No nic. Jen doufám, že jsem nevzbudila Annu. Promnu si oči a rozespale zajdu do koupelny spáchat ranní hygienu.

Nejdříve se osprchuji. Nechám na sebe padat kapičky teplé vody. Uklidňuje mně to. Ze sprchy vylezu až po půl hodině. Poté si jen vyčistím zuby a jdu do kuchyně. Tam nikdo není. Takže jsem Annu nevzbudila. Juknu se na hodiny a zděsím se. Jsou teprve dvě ráno. Ach ne! Tak brzo vstávat? Já ospalec? Radši odtrhnu pohled od hodin.

Začnu přemýšlet (já to umím?). Strašně bych chtěla vidět brášku, ale ten bude asi ještě spát. Ach jo! Už vím, co. Půjdu za ním v osm. Ale do té doby mám ještě šest hodin času. Co budu dělat? Mohla bych se podívat, jak vypadá válka mezi Lorianem a Lathenií. To je dobrý nápad. Ale kde to zjistit? No jo Matt! Ten by mi to mohl říct! Ale ne! On bude taky spát. Ach jo! Posuňte někdo čas. A tak si sednu, znuděně. Zírám do zdi. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět. Deset,…

Pomalu otevřu oči. Kde to jsem. No jasně! V kuchyni. Počkat! Kolik je hodin? Devět! Sláva hurá! Asi jsem usnula. Jde se za bratříčkem.

Zvednu se z židle. S povzdechem se přenesu zase před tu samou horu jako minule. Rozhlédnu se kolem. Od minulé návštěvy se nic nezměnilo. Pomalým krokem se přiblížím k hoře. Někde tady musí být otvor. Projdu kolem celé hory, ale kde nic tu nic.

Všimnu si blížících se lidí. Jsou tři. Prvního po chvíli poznávám. Je to Matt. S ním jde jeden chlapec a jedna dívka. Tu podle fotky poznávám. Je to jeho sestra. Isabela se jmenuje. Chlapce, ale nepoznávám.

Kouzlem se zneviditelním. Oni jenom kolem mě projdou. Nikdo si mě nevšimne, naštěstí. Děti dojdou až k hoře. Tam se na chvíli zastaví. Jdu k nim. Ve chvíli, kdy stanu vedle nich (neviditelná), se objeví otvor. Maličko se pousměji. Matt a jeho přátelé zamíří dovnitř. Držím se co nejblíže u nich. Společně projdeme otvorem. Prozatím jde vše hladce. Teď jen nic nezpackat.

Plížím se za svými průvodci. Před námi se vždy rozžehnou pochodně. Dojdeme až ke dveřím. Jsou ze železa. Isabela je otevře. Všichni vejdou dovnitř. Zavřou dveře ještě předtím, než projdu. Ach jo! Nemůžu je otevřít! To by byl moc průhledné!

Pořád neviditelná se svezu po zdi na zem. Co teď? Asi jen čekat až odejdou. Potom se dveře pokusím otevřít a najít Arkariana. Snad si ještě pamatuje, že nějakou sestru má. Pokud néé, ták… Uvidí. Co? To se radši neptejte.

Sedím tu hodinu… dvě… tři… Dveře se konečně otevřou. Vyjde z nich devět lidí. Kde se tu vzali? Asi vešli přede mnou. Bratra mezi nimi nevidím. Za hlučného rozhovoru zmizí v dáli. Zapomněli zavřít!

Zviditelním se. Proklouznu otevřeným dveřmi dovnitř. Nikde nikdo. Nespletla jsem si horu??


"Arkariane?!" Zavolám do ztichlé místnosti. Žádná odpověď. "Arkariane?!" Zkusím to znovu o poznání hlasitěji. Zase nic. Porozhlédnu se po místnosti. Je do kruhu. Všude jsou nějaká divná malá zařízení. Žádný z nich nevydává žádný zvuk. Tak jako, když jsem tu byla naposledy. Všimnu si malé koule. Ta tu minule nebyla! Zvědavost mi nedá a jdu se podívat, co to je.

Přejdu až k ní. Radši ji neberu do ruky. Ještě bych to rozbila! Pohlédnu na ní. Vevnitř jako by byl hrad. Každá postavička je znázorněna přesně a hýbou se! Chvíli namáhám svůj malinký mozeček. No jasně! Tím se hlídají dějiny! Tady se asi snaží dostat Lathenie.

Za mnou se ozve odkašlání. Byla jsem touto malou věcičkou tak zanedbaná, že jsem si nevšimla, že už je v místnosti i někdo jiný.

Trochu sebou trhnu. Otočím se. Za mnou stojí Arkarian s pobaveným pohledem.

"Ahoj." Pozdravím ho. Tvářím se přitom tak svatoušsky, že i ten, kdo mě nezná, by věděl, že nejsem svatoušek.

"Ahoj, Niky." Pozdraví mě na oko přísně Arkarian. Pak se jen usměje a obejme mě. Obětí mu opětuji. Jsem ráda, že ho zase vidím. Po tolika letech! "Kde jsi celé ty roky byla?" Zeptá se, přestane mě objímat a pokyne mi, ať si sednu na jednu z jeho vyřezávaných židlí. Ještě si pamatuji, jak je jako malý sám vyřezával. Sednu si.

"U Dartemise." Odvětím. Bratr si sedne naproti mě. "A co jsi dělal celou tu dobu ty?" Zajímám se zase já.

"Boj proti Lathenii. Nic víc se dělat nedá." Usměje se trochu smutně. "Kdy ses vrátila?"

"Před pár dny." Odvětím. Zamračí se. "Byla jsem tu už první den, ale nenašla jsem vchod. Pak jsme si pár dní poležela v posteli v bezvědomí." Usměji se. Pochopila jsem, co to zamračení mělo znamenat. Byla to otázka, proč jsem přišla až teď.

"Aha! A jak ses tu dostala teď?" Tváří se nechápavě. Pochopím, že ví, jak jsem se tu dostala. Asi ví, kdy kdo vejde do tohohle doupěte a kde se potom nachází.

"Sledovala jsem tři děti." Povzdechnu si. "To jste i je zapojili do války? Jsou ještě malý!"

"Dost starý, aby se rozhodli sami." Odvětí bratr. Odfrknu si.

"Některým jste vymývali mozky už od 3let. Pak většinou končili na šibenici." Promluvím.

"Jo, ale to bylo před 200lety. Teď už čarodějnice nepálí, takže není potřeba vymývat mozky." Usměje se pobaveně.

"To bych se hádala!" Řeknu. Usměji se. "A už máš nějakou dívenku?" Zavedu rozhovor do míst, které nejvíce nesnáší. Nechápu proč. My s holkami jsme si o klucích rády povídali. Sice ne, když mně bylo 18. Tehdy to bylo ´´nemravné´´. Ale v pozdějších dobách už to ´´nemravné´´ nebylo. Naštěstí!

"Možná ano, možná ne!" Usměje se tajemně.

"Hej! Nebuď tajemný!" Okřiknu ho pobaveně. V tu samou chvíli se otevřou dveře a dovnitř vstoupí mladá dívka. Je to Isabela. Sestra Matta. Zarazí se. Chce odejít. Bratr ji však zastaví.

"Ahoj Isabelo, pojď dovnitř." Dívá se na ni nějak zvláštně. Jako by mezi nimi něco bylo. Potěšeně se zašklebím. Isabela vejde. Podívá se na mě.

"Ahoj, jmenuji se Nikola." Zvednu se a podám ji ruku podle zdejších zvyků. Nevím, co vidí na potřesení rukou.

"Já jsem Isabela." Představí se dívka. Přijme mou ruku. Podívá se na Arkariana. Její pohled je zmatený.

"Sedni si." Pokyne ji bratr a přivolá další židli. Isabela si na ni vděčně sedne. Dívá se pořád stejně zmateně. Já si už ani nesedám. Nebudu tu ten mladý páreček rušit.

"Já už půjdu. Uvidíme se později." Kývnu na bratra. S těmito slovy se přenesu pryč.

Objevím se na té zvláštní louce. Chci to tu ještě prozkoumat. Ani po hodině nenajdu nic jiného než ten nápis. Ten zase hned zakryji, aby to nikdo nenašel. To nechci!

"Co tu chceš?" Ozve se chladný hlas. Trhnu sebou. Snad ten člověk neviděl ten kámen. Rozhlédnu se. Nikoho nevidím. Kdo to tedy mluvil?

"Kdo jste? Ukažte se!" Řeknu jen tak do vzduchu.

"Já jsem zlo! Ani ty mě vidět nemůžeš!" Ozve se stejný chladný hlas. Pak slyším všude kolem pískání. Stromy kolem se ohýbali v neexistujícím větru. Radši se přenesu pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama