Bělásci

1. června 2008 v 14:11 | Tija |  MP
Tak tady bude další až po dvou komentářích. Jinak si tuto kapitolku užijte.

P.S.- Ještě pořád hledám Beta-Readra.

Gramaticky opraveno:10. 2. 2011 v 9:11

Bělásci

Bylo už to pár dní, co jsem se probudila. Dnes mě čeká schůzka s Dartemisem. Chce mě přemluvit, abych se doučila kouzla. Ale já prostě nechci! Už je čas začít normální život bez věčného učení.


U Dartemise:

"Do tvého učení už nejdu. Těch několik set let mi stačilo." Řeknu už po několikáté, ale Dartemis jako by mně neslyšel.

"Neuvědomuješ si jak je to nebezpečné. Voldemord teď po tobě půjde. Může tě zabít." Přemlouvá mně Dartemis.

"Tak teď jsi na něco zapomněl. Jsem nesmrtelná. Zabije mně jen Lorian, Lathenie nebo ty! Tak se nemusíš bát." Syknu trochu pobaveně.

"Ale i tak. Může tě mučit." Tohle mě pobaví. Dartemis mě chce mít asi zase na krku.

"Jo. A když se vrátím, tak bude Voldemord po smrti. Zbytečné učení."

"Zbytečná smrt." Vrací mi to Dartemis.

"Dartemisi, znáš mě dost dobře a víš, že jsem moc tvrdohlavá. Takže taky víš, že přemlouvání je k ničemu." Řeknu naprosto klidně. Dartemis si povzdechne.

"Dobrá, jak chceš. Ale potom si nestěžuj."

"No vidíš, že to jde. Já musím. Měj se." Rozloučím se a běžím pryč. Mám ještě něco na práci. Za sebou zaslechnu něco jako ´Že já se vůbec snažím´.

"Ahoj Anno." Pozdravím Annu, jakmile vejdu do domu.

"Ahoj Niky. Jak to dopadlo u Dartemise?"

"Nebudu se znovu učit. Vzdal to." Řeknu vítězně. Anna jen zakroutí hlavou a jde do kuchyně.

"Chceš něco k jídlu?" Ozve se z kuchyně Anna.

"Jo." Odpovím a jdu za Annou. Netrvá to dlouho a už sedím u stolu a jím.

"Chceš s něčím pomoct?" Optám se po dojedení Annina výtečného jídla.

"Ne." Odpoví mi. Jen se usměji.

"Dobrá. Půjdu se projít." Oznámím a už jako by se po mně slehla zem. Zamířím k mé oblíbené louce. Chci zjistit, proč se objevili zrovna tam.

Na louce tentokrát nikdo není. Začnu prohledávat všechny kouty louky. Avšak nikde nic. Povzdychnu si. Najednou, ale vidím malý výběžek. Přiblížím se k tomu. K mému zklamání je to jen kámen. Zase si povzdechnu. Chci vzít kámen do ruky, ale je přidělaný k zemi příliš silně. Proto z něj začnu oddělávat hlínu a trávu, která je na zbytku kamene. Ani nevím, proč to dělám. Nějaká divná síla vede moji ruku. Čím více oddělávám zeminu, zjišťuji, že kámen je pořádně velký. Nepřestávám ve své činnosti. Tentokrát mě vede čirá zvědavost. Vždy jsem se o nerosty zajímala, ale tenhle kámen je asi největší, který jsem kdy v přírodě viděla (nepočítám hory). Pomalým odhalováním kamene, zjišťuji, že je něčím popsán. Písmena, tedy spíše znaky, jsou do kamene vyryta.

Odhalím celý kámen a snažím se zjistit, co je tam napsané. Dlouho my trvá, než rozeznám všechna písmena. Je to ve starodávném jazyce. Přesto se mi po pár minutách podaří ho rozluštit. Je tam psáno: Temnota se zde zrodila, žije a žít dál bude. Jen člověk s čistým srdce otevře bránu do světla.

Ty slova nechápu. Jak zde může žít temnota a být vstup do světla? To přece není možné! Pokud nemyslí, že se temnota zrodila na světě a odtud vede cesta do světla, do světa bez temnoty.

Potřesu hlavou. Touto hádankou se budu zaobírat jindy. Vrátím zeminu na kámen. Snažím se přitom, aby to vypadalo, že to nikdo nikdy nenašel. Nepotřebuji, aby to našel Volďas. Ještě by tam místo této věty bylo: Temnota se zde zrodila, žije a žít dál bude. Jen člověk s černým srdcem otevře bránu do větší temnoty. To by tak scházelo. Stačí, že je na světě Lathenie a Volďas. Další zlo bysme nezvládli.

Jakmile vše zakryji, postavím se a odcházím. Jsem asi pět metrů od louky, když se najednou ozve Prásk. Leknu se. Co to bylo? Pomalu se otočím a vidím zase ty lidi v bílých pláštích. Co tady hledají? No, asi chtějí stejně jako já zjistit, proč byl Volďas zrovna tady. Jak hned zjišťuji, spletla jsem se. Nehledají nic na zemi. Spíše v lese a neustále volají nějaké jméno. Nerozumím, které.

Po chvíli si všimnu, že jsou až nebezpečně blízko mému stanovišti. Okamžitě se probouzím z transu a mizím pryč. Bohužel mě nenapadne použít křídla, takže jdu pěšky. Zbytečná práce! Kdyby si mě všimli, hned by mě chytli. A to se taky stalo. Netrvá dlouho a jeden muž v bílém plášti si mne všimne. Hned křikne na ostatní. Nevím co, ale znělo to jako Smrtijed.

Nikdo z nich nemeškal a začali po mne házet kletby. Achich ouvej. Že já se nenaučila alespoň něco. Ta moje tvrdohlavost. No nic. Teď už nic nenadělám. Snažím se kolem sebe udělat alespoň základní štít. Jen nevím, jestli to bude fungovat i na jejich kouzla. Lathenina by neprošla. Ani kouzla nikoho dalšího z mého světa. Teda kromě toho pitomého a starého čaroděje. Jen kdybych si mohla zpomenout na jméno.

E… O čem to tu proboha přemýšlím? Ti Bělásci (jak sem je pojmenovala) Nepřestávají posílat kouzla. Chvíli se divím jak to, že do mne ještě žádný nenarazil. Chjo. Já snad zapomenu i to, co nevím. Vždyť mám kolem sebe štít. Pokud tohle přežiji, zajdu si zítra do blázince. Určitě tam pro mne najdou místo. Většího blázna, aby člověk pohledal. Přestanu přemýšlet o blbostech a snažím se vymyslet, jak se odtud dostat. Nechci použít křídla. Spíše věřím, že se vše v dobré obrátí.

Povzdychnu si. Ani po deseti minutách toho kouzlení nenechali. Posílají čím dál silnější kouzla. Jednou jsem musela na chvíli spustit štít a vytvořit silnější. Naštěstí jsem to stihla rychle. Ničeho byste si nevšimli.

Dvacet minut… Pořád držím štít… Třicet minut… Nic se nemění… Hodina…. Začínají mi docházet síly… Hodina a půl... Přichází záchrana…

"Co se tady děje?" Ozve se i trochu pobavený známý hlas. Je to ten, co ho mučil Volďas. Znám jeho jméno, ale proč Vás ještě chvíli nenapínat?

Tak dost úvah. Jdeme k faktům. Tak za 1.) Bělásci hledali více nejmenovaného člověka, za 2.) Přišla záchrana, za 3.) Asi ho již propustili z nemocnice. To bychom měli.

Človíček, co mluvil, se opíral o strom.

"Co tu děláš? Už minimálně týden tě hledáme!" Křikne rozzuřený hlas jednoho z Bělásků.

"Promiň, Siriusi, ale jak jsem se měl ozvat z nemocnice? Taky jste se měli spíše podívat tam." Kroutil hlavou. Dobrá už Vás nebudu napínat. Jmenuje se… Že bych si to nechala pro sebe? Ale to ne. Takže znova. Jmenuje se Remus Lupin.

"Tak to nikoho z nás nenapadlo." Promluvil znovu stejný hlas. Sirius se jmenuje. Jak to vím? No přece to Rem před pár vteřinami říkal.

"Teď není čas na nějaké mluvení. Máme tu smrtijedku." Promluví zase jiný mužský a tvrdý hlas. Tak jsem se nepřeslechla. Doopravdy jeden z nich říkal, že jsem smrtijedka.

Po těchto slovech se Rem rozesmál. Moc dobře ví, že ani neumím kouzlit, natož že bych byla smrtijedka.

"Kde berete jistotu, že je smrtijedka?" Dostane ze sebe mezi záchvaty smíchu Rem.

"To je přece jasné. Proč by se tu jinak potulovala?" Promluvil znova stejný tvrdý hlas. Já až v té chvíli procitám a ukončuji štít. Přesto jsem pořád ve střehu. Jen kdyby je napadlo zase na mne útočit.

"Jestli jste si nevšimnul, tak tohle je veřejné prostranství." Promluvím.

"To máme věřit, že jste normální čarodějka, co se prochází v lese poblíž města, kde nežije žádný kouzelník?"

"To nejsem!" Vyštěknu uraženě. Jak o mně někdo může říct, že jsem čarodějka? To mne uráží. "Nemůžu být normální čarodějka, když za 1.) nemám tu Vaši směšnou větev, za 2.) Jediné kouzla, které umím, jsou základní štíty (trochu lžu, no. Ale to jim mám zdlouhavě vysvětlovat náš svět. Za tohle by mne všichni jeho příslušníci zabili.) a za 3.) Váš svět neznám." Dodám zase trochu uraženě. Rem se mému uražení jen potichu směje a ostatní Bělásci na mne tak trochu čučí.

"Tak teď musíte lhát. Pokud…" Začal zase stejný hlas, ale nedořekl.

"Můžete toho nechat? Diskutování, jestli je nebo není smrtijedka je k ničemu." Promluví znuděně další hlas. Tentokrát se zdá, že dívčí. "spíše bysme se měli zeptat jak se jmenuje." Dokončí svůj proslov.

"Nikola, jméno mé." Hraně se ukloním.

"A příjmení?" Eh? Co to zas je? Počkat na to se mne ptal už Rem. Ale já se doteď nedotázala, co to slovo znamená. Tak jen pokrčím rameny.

"Ha! Dívenka neví? Nebo to spíše nechce říci?" Posměšně pronese ten tvrdý hlas. Asi bych je měla očíslovat. No dobrá! Toto je hlas číslo 1.

"Nevím. U nás nic jako příjmení nemáme." Odvětím. Člověk s hlasem číslo 1. si odfrkne. "Potřebujete ještě něco?"

"Zjistit zda jste či nejste smrtijedka." Promluví dívčí hlas. Odteď hlas číslo 2. Rem si povzdechne.

"Ukaž jim prosím levou ruku." Požádá mne. Nechápavě se na něj podívám. Co to má znamenat? Zaženu dotěrné myšlenky a ohrnu rukáv u levé ruky. Teď jde vidět celá má ruka. Rem přejde ke mně a obrátí mi ruku tak, aby šlo vidět předloktí. Sice nevím, k čemu jim to bude, ale nechám to tak. Muž s hlasem číslo 1. kývne hlavou.

"Dobrá." Promluví.

"Měli bychom jít." Řekne Sirius. Ostatní jen kývnou na souhlas. Rem na mě krátce kývne. Ozve se několika násobné Prásk a po všech se slehne zem. Tedy po všech ne. Já tam ještě zůstala. Zakroutím hlavou. Dneska je toho na mne moc. Radši ihned mizí. Zhmotním se ve svém pokoji. Pohledem na hodiny zjistím, že je hodně hodin. Proto zalehnu do postele (samozřejmě až po sprše a převlečení) a do pár vteřin jsem tuhá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama