Dopis

1. června 2008 v 16:32 | Tija |  Návrat domů
"Co hodláš dneska dělat?" Zeptám se Rachell další den ráno.
"Asi půjdu za nějakými přáteli. A ty??"
"Budu si číst."
"Hej!! Nejsme tu, abychom si četly. To jsme mohly zůstat doma." Křikne na mne. Nesnáší totiž, když čtu. Podle ní strávím nad knížkou nejvíce svého volného času. Ale já se od svých milovaných knížek odradit nedám.
"Tak se vracím." Snažím se trochu naštvat Rachell.
"Jen běž. A já mezitím zmapuji okolí."
"To to tu ještě nemáš zmapované??? Vždyť sem jezdíš od pěti." Nechápu.
"To sice jo, ale okolí se neustále mění. A navíc se určitě lidé za těch 10měsíců změnili. Nemyslíš??"
"Tak běž a buď do dvou doma na oběd." Vystrnadím ji z domu.
"Alespoň k něčemu jsi užitečná." Zaslechnu ještě za dveřmi. Tak to ji nedaruji!! Ještě bude zírat, co já dokáži.
Jdu do pokoje a vytáhnu si knížku. Začtu se. Avšak vůbec nevnímám, co čtu. Nevím proč, ale neustále mi leží v hlavě ta růžovláska. Radši zatřepu hlavou a jdu uvařit oběd. Nevnímám, co sypu do polévky a omáčky. Nikdy jsem to nevnímala a vždy se to dalo jíst. Po uvaření obědu mi zbývalo ještě spoustu času než se Rachell vrátí.
Nemám, co dělat. Chvíli přemýšlím.Nakonec si vezmu bundu a vydám se ven. Po otevření dveří mne ovane chladný vánek. Usměji se. Zavřu dveře a konečně se vydám do ulic (*Chech. To zní jako by chtěla pořádat demonstraci).
Nevnímám, kam jdu. Přemýšlím, proč jsem se nenarodila v Anglii. Je to krásný stát. Teda oproti Česku. To je takový zapadákov (*nic proti vlastencům)!!!
Z přemýšlení mne vytrhává náraz. Nečekám to a spadnu. Rychle se podívám, do koho sem narazila. Vidím zase tu Růžovlásku.
"Promiňte." Omluvím se a začnu se zvedat.
"To nic." Usměje se Růžovláska a pomůže mi vstát.
"Jak se jmenujete?" Optám se.
"Nymfadora Tonksová-Lupinová. A prosím tykej mi." Zase se mile usměje. "A ty se jmenuješ jak?"
"Anna Svízelová" Hraně se ukloním. Nymfadora se rozesměje. Barva jejích vlasů se začne měnit. Zamrkám. Asi se mi něco zdálo, protože teď jsou její vlasy beze změny.
"Ráda bych si s tebou ještě povídala, ale manžel mě čeká doma (*s obědem. Se naučil vařit). Měj se." Rozloučí se a odchází.
"Nashledanou." Řeknu ještě v šoku z mých ´´vidin´´. Přestanu nad tím přemýšlet. Zamířím do svého ´´prázdninového´´ domu. Tam na mě již čeká Rachell.
"Kde jsi byla?" Zavrčí Rachell. Trochu se podivím nad jejím chováním.
"Kde by?? Venku." Odseknu. Až pak mi dochází, že Rachell o mě asi měla strach. "Pomiň." Zamumlám se sklopenou hlavou.
"To nic." Poplácá mne po rameni. "Můžeš to jednoduše odčinit." Ajaj. Ten její pohled nevěstí nic dobrého.
"Čím??" Zní má otázka, vyslovená s menším strachem v hlase.
"Přečtením jednoho dopisu." Šokovaně na ni hledím.To snad nemyslí vážně!! To nikdy!! Pak mne, ale něco napadne. Dopis si přečíst můžu. Rachell přece neřekla jaký. Mám u sebe ještě jeden. Dopis, v kterém ji jeden spolužák vyznává lásku. Došlo ji to den, předtím co odjížděla sem do Anglie. Proto jsem s ním ještě nemluvila. Taky se mi totiž líbí. A mocinky moc.
Eh?? To jsem trochu odbočila od tématu. Rachell si nevšimla, že bych něco kula. Neměla jak. Dokáži skrývat své pocity.
Nejistě přikývnu. Teď je pro změnu v šoku má kamarádka.
"C-c-co??" Vysouká ze sebe. Já se v duchu směji.
"Dobrá přečtu si ho." Zopakuji svou odpověď, tentokrát nahlas. Otočím se a jdu do pokoje. Tam otevřu šuplík od nočního stolku a vytáhnu dopis. Ihned se do něj začtu. Netrvá dlouho a je celý přečtený. Na tváři se mi objeví spiklenecký výraz. Vezmu dopis a jdu dolů do kuchyně. Tam sedí ještě s nechápavým výrazem Rachell.
"Dočteno." Zvolám. Tím se Rachell ´´probudí´´.
"Co??" Zeptá se.
"Dočteno." Zopakuji a podám ji dopis. Roztřeseně si ho vezme a otevře. Stačí ji se podívat na podpis a pochopí, že to asi není od mých rodičů.
"To není fér. Ten jsem nemyslela. Já myslela ten od tvých rodičů." Křikne naštvaně.
"Neřekla jsi, který." Odvětím klidně. Rachell chce něco odseknout. Pak si to rozmyslí a naštvaně odchází z místnosti. Nezapomene prásknout dveřmi (*buďto vůz a nebo já). Pobaveně se ušklíbnu. Tak strašně ráda ji štvu.
Přejdu ke kuchyňské lince. Vezmu si talíř a nandám si jídlo. Pak si sednu ke stolu a začnu jíst. Jakmile dojím, jdu umýt nádobí. Rachell ještě nepřišla dolů. Zvláštní. Vždy se po deseti minutách přestane zlobit, ale dneska nic. Přestanu nad tím přemýšlet a jdu za Rachell.
"Rachell??" Promluvím ve dveřích pokoje. Nikdo mi neodpovídá. "Rachell!!" Zkusím to znovu. "Jsi tu???" Nikde nikdo.
"Není tu." Ozve se za mnou chladný hlas. Otočím se. Stojí tam muž. Má asi 180 cm. Blonďaté vlasy mu padají do modrých očí. Proto si je také každou chvíli odhrnuje (*vlasy). Může mu být něco přes třicet. Ve chvíli, kdy jsem poznala, že to nebude převlečená Rachell (což mne v první vteřině napadlo), mne pohltil strach.
"Kdo jste???" Ptám se, snažíc si udržet chladnou hlavu a nezpanikařit. Ve strachu zapomenu mluvit anglicky. Jakto že tu Rachell není?? Kdo je ten muž??
"To tě nemusí zajímat." Odpoví. Jak že mne to nemusí zajímat?? Neutekl ten člověk z blázince?? Ale počkat. Jakto že mluví česky?? Tady v Anglii široko daleko není nikdo, kdo by to uměl. Takže není místní.
"Kdo jste??" Zopakuji svou otázku. Muž si povzdechne.
"Stejná jako matka." Zamumlá, ale mou otázku okázale ignoruje. Nechápu. Jak to myslí ´´stejná jako matka´´?? On snad znal mou matku. Možná. Nebudu se tím zabývat. Stejnak mne ONA nezajímá.
"Kdo jste??" Vyslovím zase stejnou otázku. Do třetice všeho dobrého. Muž se zatváří zmučeně. Znova si povzdechne.
"Emanuel jméno mé." Odpoví konečně. Ale že by se obtěžoval říct přímení se nezdá.
"Co tu chcete??" Vypálím svou další otázku.
"A že ty by ses představila??" Nadhodí pobaveně.
"Já se nikomu do domu nevloupala." Syknu mu na odpověď. "Co tu chcete??"
"Nikam jsem se nevloupal!!" Brání se. A otázku zase ignoruje.
"Ne?? A vám snad někdo otevřel a pustil vás dovnitř?? Sem si nevšimla." Řeknu sarkasticky.
"Nemusel mě zde nikdo pozvat. Chci s tebou jenom mluvit."
"A o čem?? A kde je vůbec Rachell??"
"Rachell je v bezpečí a daleko odtud. A o čem s tebou chci mluvit?? To je těžké. Asi o tvých PRAVÝCH rodičích." Na slovo pravých dá zvláštní důraz. Nechápu proč se mnou chce mluvit o nich.
"Tak jestli je to takhle, můžete jít." Syknu naštvaně.
"Nemůžu. Slíbil jsem tvé matce, že přijdu a odvedu tě domů. Už šestnáct let se tě snažím najít. A teď konečně mohu splnit slib."
"Jak šestnáct let??" Nechápu.
"To by jsme museli začít od začátku. Posaď se." Ukáže rukou na židli, která se tam v tu chvíli objeví. Jak se to mohlo stát?? napadají mne kouzla, ale ty neexistují. Dost dlouho se na židli nechápavě dívám až si toho všimne ten Emanuel. Povzdechne si. "To bude těžké." Zase zamumlá. Nechápu ho.
"Posaď se. Vše ti vysvětlím." Promluví poznání milejším hlasem. Radši si sednu.
"Tak kde začít." Mumlá si pod neexistujícími vousy. "Už to mám." Křikne radostně. "Možná ti to přijde divné, ale kouzla existují." Začne. Rozesměji se. On je doopravdy z blázince.
"Kouzla neexistují." Dostanu ze sebe.
"Ale ano." Řekne a mávne rukou. V tu chvíli se barva pokoje změní na hnědou. Asi mu začínám věřit. "Tak to bychom měli. Ty jsi také čarodějka." Tak tohle je přitáhlé za vlasy. Já a čarodějka?? To by nešlo. Vždyť nedokážu nic nadpřirozeného. "Stejně jako tví rodiče. Tvá máma byla z starého kouzelnického rodu. Tvůj děd je největší černokněžník všech dob, který se snaží ovládnout svět - Lord Voldemord……" A tak povídal dál a dál (*viz. Elizabeth Radlleová). Vše jsem poslouchala, ale ničemu nevěřila. Radši jsem ho nepřerušovala.
"Když ses narodila ty začala mít tvá matka strach o tvůj život. Ještě téhož dne jsem ji musel něco slíbit. Zde také začíná můj úkol. Tvá máma sepsala dopis, který vždy nechávala u tebe. Tvůj otec o ničem nevěděl. Jednoho dne, když Voldemord zaútočil na vesničku, kde jste bydleli, tě tvá matka poslala pryč a vyčarovala tvou kopii. Nikdo si ničeho nevšiml. Poslala tě zrovna ve chvíli, kdy tě chtěl Voldemord zabít. Ona sama umřela o pár minut později. Tvůj otec, nevědouc, že žiješ se zhroutil. Trvalo pár let než byl zase v pořádku. Možná za to mohli i jiné události, ale to se asi nedozvíme." Skončil své vyprávění. "Vše máš napsané v dopise." Dodal.
Můj pohled se stočil ke skříni. Vstanu a jdu ji otevřít. Vezmu dopis a začnu ho v duchu číst.
Milá Anno,
Jestli tohle čteš, znamená to, že tě Emanuel nenašel. Asi bych ti měl vysvětlit proč nežiješ se mnou a tátou. Nevím přesně, co se stane, ale já jsem s největší pravděpodobností mrtvá. Jak je na tom tvůj otec, nevím…
A dále tam vysvětlovala to samé, co Emanuel (*toho vás ušetřím). Byla k tomu ještě přiložená fotka dvou lidí s malým dítětem. Jak sem si domyslela, jsem to já, máma a táta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama