Zlatý Severus

1. června 2008 v 14:32 | Tija |  Lucka Cibulová
Ohromeně stojím na jednom místě. Nevnímám přibližující se oheň a žár. Čekám, co se stane. Vše se přeci vždy nějak vyřeší! Horší je jak. Upíři se také začnou přibližovat. Jsou každou vteřinou blíž a blíž. As bych měla rozhodnout, co udělám, ale nejsem schopna logického uvažování. Před očima se mi objeví pár slov. Nevím, co znamenají, ani proč je tak najednou vidím. Snaží se mi snad někdo pomoci, nebo jen můj mozek se mi snaží říct jak odtud.
Upíři už jsou nadosah. Jede z nich mne chytne za ruku. Snažím se mu vytrhnout. Bohužel mne drží příliš pevně. Jsem na něj slabá. Jak zjišťuji je mé snažení se vytrhnout je k něčemu dobré. Nemůže mne kousnout, jelikož se moc hýbu.
Další z upírů mne chytne za druhou ruku. Tím mi omezí schopnost hýbat se. Přejde ke mně třetí. Pomalu se shýbne a donutí mne nahnout hlavu. Pak se s požitkem zakousne do mého krku. Přesněji do tepny. Začne sát. Ostatní upíři se na to jen potěšeně dívají a smějí se. Pak ale jejich smích utichne. Upír, který už dobré tři minuty sál mou krev, se lekl a přestal pít. Všichni ztuhnou. Pak se začnou rozestupovat. Ke mne se začne blížit zvláštní postava.Oblečena je do dlouhého tmavě modrého až černého hábitu s kápí.
"Co se tu děje??" Prořízne ticho její chladný hlas. Otřepu se. Vzduch jako by se ochladil. Začal vát chladivý vítr. Je to zvláštní, když o několik kroků dál hoří les.
"Nic, má paní." Pokloní se jeden z upírů.
"Kdo je ta holka???" Zasyčí znovu postava.
"Máme hlad. Vím, že porušujeme Váš zákaz. Vím, že teď pět dní nesmíme jíst, ale naše děti umírají. Potřebujeme jídlo…." Začne zase stejný upír. Nic nechápu. Proč by nesměli jíst??
"A víš, že nás tím mohou kouzelníci nebo vlkodlaci???" Zařve. Všichni upíři se začnou třást.
"Ano paní." Zašeptá roztřeseným hlasem upír.
"Tak mi neříkej nějaké hloupé výmluvy. Všichni okamžitě domů!!" Rozkáže. Jediná, žena, která byla v minulém složení upíru ji však zastaví.
"A co bude s ní?? Už o nás ví."
"Vemte ji sebou!!" Mávne rukou žena a jde pryč. Dav upíři mne uchopí a táhnou někam do lesa. Snažím se bránit, ale není mi to moc platné. Zase mne drží moc pevně.
"Nevzpírej se, holka." Okřikne mne jeden z nich. Ale já neustávám. Vlečou mne vyšlapanými cestičkami, kterých jsem si minule nevšimla. Jdou vždy stejným tempem. V čele kráčí jejich paní.
Jsme v pochodu již skoro tři hodiny. Přestala jsem se už dávno vzpírat. Jen mi to ubíralo síly. Už teď nemohu. Pomalu upadám do bezvědomí. Z toho mne vytrhnou hlasy. To nejsou ti upíři!! Ale kdo tedy. Slyším kroky. I upíři to asi již zaregistrovali, protože se začali rozhlížet a snažili se zrychlit.
Do žil jako by se mi vlila nová síla. Zase se začínám vzpírat. Na slova nemám dosti síly. Naštěstí lidé (či kdo to je) zamířili naším směrem. V duchu jásám.
Netrvá ani dvě minuty a vidím LIDI! Teda spíše jen jednoho. Černýma očima nás skoro šokovaně pozoruje. Jedním pohybem vytáhne hůlku a zároveň si z očí odhrne černé skoro mastné vlasy. Odněkud ho znám, ale odkud (*Kdopak z Vás poznal, kdo to je??)??
Rychlím krokem míří co nejblíže k nám. Cestou začíná metat kouzla po mých věznitelích. Ti začnou uhýbat. Upíři si asi myslí, že ho doprovází i jiní kouzelníci, jelikož se začínají stahovat do ústraní. Mne pustili. Hned jak mne přestanou podpírat, upadám na zem.
"Sakriš." Zakleji a pokusím se vstát. Po pár minutách mi přichází na pomoc můj zachránce. Klekne si ke mně.
"Jsi v pořádku??" Optá se pomalu. Kývnu hlavou a pokusím se znovu postavit. Zase nic. Tak akorát si zvládnu sednout. "Jo, to vidím." Ušklíbne se ironicky. Vezme mne do náručí. "Jsi těžká, víš to??" Prohodí. Konečně mi dochází kdo to je. Severus Snape. Bratranec Jakuba.
"Ne." Šeptnu. Seví už dále nepromluví a mlčky mne nese z lesa. Pravidelná chůze a ticho mne pomalu, ale jistě uspávají. Za nedlouho už jsem nevnímala okolí a propadla do říše bezvědomí.
Probouzím se s bolestí hlavy. Otevřu oči. Všude je bílo. Kde to jsem?? Co se vůbec stalo?? Za chvíli si vzpomenu, co se stalo. Konečně se mi bílo začíná tvořit do různých věcí.
Sednu si. Ale hned jsem zatlačena zpět, ženou, které jsem si předtím nevšimla.
"Kde to jsem??" Optám se ztěžka.
"Na ošetřovně." Řekne jen. "Jak se cítíš?"
"Dobře."
"Dobrá. Tohle vypij." Podává mi nějaký odporně vypadající nápoj. Jedním lokem ho vypiji, la ehned toho lituji. V životě jsem nic odpornějšího nepila. "Zavolám Brumbála." S tím zmizí. Ach jo!! Zase Brumbál. Od té doby už dvě minuty sedím a čučím do blba. Nudím se. Konečně se na obzoru objeví Brumla. Vedle něj se pomalu pohybuje a zavírá dveře ta žena.
"Dobrý den, Lucko." Pozdraví mne Brumla přívětivě.
"Dobrý, Brumbále." Odpovím. Avšak mně se tento den dobrý nezdá. Nevidím nikde slunce. Všechny závěsy jsou zahalené. Žádné ze světel nesvítí. Nechápu proč.
"Asi by jsi ráda věděla co tu děláš, že??" Začne Brumla. Přikývnu. "Před třemi dny tě pokousal upír." Jak před třemi dny?? Snad včera, né??
"To vím." Přikývnu přesto. Asi jsem se pořádně prospala. "Ale co s tím??"
"Teď jsi bohužel také upírkou." Oznámí mi to nejhorší, co existuje. To totiž znamená nikdy již nevidět slunce ani žádné jiné světlo. To ostatně vysvětluje zhasnutá světla a zatáhnuté závěsy.
"Ale… ale… jak??" Nedokáži se dostat z šoku.
"Nemusíš se ničeho bát. Dáme ti lektvar díky, kterému se budeš moci pohybovat i za světla. Moc to tvůj život nemění. Jen občas se budeš muset napít krve." Zblednu. Nééé!! Krev nééé!! Prosím cokoli, ale néé kréév!! Nesnáším pohled na ní a teď ji budu muset pít?? To néé!!
"Dokonce jsme zjistili, že máš v sobě kouzelnické nadání. Proto ti nabízím studijní místi na Bradavické škole čar a kouzel. Můžeš si to rozmyslet. Teď by jsi, ale už měla jít spát a odpočinout si." S tím se rozloučí a opustí místnost. Ta žena mi nalije do krku nějaký další odporný nápoj. Hned na to usínám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama