6.kapitola- NEJSI MŮJ OTEC!!

18. října 2008 v 21:25 | Tija |  Návrat domů
tak. Trochu jsem to urychlila. Brzo by možná měl nastat konec povídky. Víc jak 15 kapitol by to mít nemělo a možná to nedosáhne ani jedenácti.
Jiank kapitolka je pro Hanu, Blytonku a Sunny. Je to za jejich komentáže k minulému článku (Už je to rok). Moc mně to potěšilo a zahřálo u srdíčka. Takže děkuji holky.
A teď už k povídce.
Hezké počtení.
Tija
P.S.: Kapitola se mi zdá celkem o ničem a krátká (původně jsem nechtěla překročit stránku, ale nakonec se to protáhlo na dvě), ale pro budoucí děj je důležitá



6.kapitola- NEJSI MŮJ OTEC!



Probudím se celkem brzy. To bude asi kvůli té brzké večerce.

Odhrnu deku a vstanu z postele. Protáhnu se a promnu si oči. Pak teprve se podívám na hodiny. Je sotva sedm.

Trošičku se podivím, že je tak brzy, ale pak radši hned jdu na ranní hygienu. Sprcha mně trochu víc probere. Vyčistím si zuby a opustím koupelnu. V pokoji si vezmu kartáč a začnu si rozčesávat vlasy.

Při rozčesávání mi pohled padne na okno. Teprve teď mi dojde, že si nepamatuji, že bych se z parapetu přesunula do postele. No, asi si na to jen nepamatuji.

Vlasy si trochu sepnu sponkou, aby mi nepadaly do očí. Je to nepříjemné hlavně při jídle.

Po celé úpravě se vydám do kuchyně. Možná tam někdo bude. Jen doufám, že ode mě neočekávají, že ještě půjdu spát. Snad tak hloupí nejsou.

Po schodech jdu celkem rychle. V žádném patře už není udělaná tma. Je to dobře. Alespoň jde vidět na cestu. I když nechápu, proč tu tmu včera udělali. Je to absolutně zbytečné, jen se sem někdo mohl dostat a uniknout kvůli tmě jejich zraku.

Dojdu do kuchyně. Tam už je paní Weasleyová a pár členů řádu, kteří vypadají nevyspale. Mezi nimi je i táta. Asi to budou všichni, kteří včera hlídali tento dům.

"Dobré ráno." Pozdravím je vesele. Na rozdíl od nich jsem dneska spinkala, tak mám důvod být šťastná. Oni chudáčci (blbečci) se toulali po noci v domě.

"Dobré." Zopakují ospale féničáci. Jen paní Weasleyová se usměje a energicky pozdraví. Hned potom mi dává jídlo.

"Děkuji." Zdvořile poděkuji, sednu si ke stolu k ospalcům a začnu jíst.

Pohled na féničáky je vážně legrační. Docela mi dělá problémy se nesmát. To nevypadá jako by byli ponocovali víc než jen jeden den a ještě do toho dva dny nic nejedli.

Po jídle se jako vždy pokusím odnést talíř do dřezu. Avšak jako vždy se mi to nepovede. Paní Weasleyová mi vezme talíř ještě než se vůbec stačím zvednout. Jednou bych to snad už mohla zvládnout a být rychlejší.

Féničáci už nejí a dívají se na mně jako bych něco provedla. Ale já jsem nic neudělala. Jen jsem se večer toulala po domě. A to není tak strašné, že ne?

V době, kdy se mi tyto myšlenky honí hlavou vejde dovnitř docela naštvaným krokem Emanuel a s ním ještě jeden féničák, který vypadá jak po celonočním flámu.

Absolutně nechápu proč je naštvaný. Že by se mu něco na té akci nevyvedlo. Ale to by se na mně nedíval takovým vražedným pohledem. Může mi někdo konečně oznámit co jsem zas provedla?

"Ahoj." Pozdravím Emanuela. Ten, místo aby mi pozdrav opětoval, mně chytne za loket a vleče pryč. No tak to bude asi vážné. Emanuel se většinou nechová jako vychovatel. Ví totiž, že u mě na to nemá právo.

Dovleče mně až do nějakého z pokojů a zavře dveře. Pak mně pustí a naštvaně na mně pohlédne.

"CO´S TO TU, U VŠECH ČERTŮ, VEČER VYVÁDĚLA??" začne pro mně řvát.

Zatvářím se nechápavě. Vážně nevím o co go.

"Nic." Pokrčím rameny.

"TAK NIC JO?? VÍŠ JAKÝ O TEBE MĚLI STRACH KDYŽ JSI NEBYLA V POSTELI. KDYBY TĚ NENAŠLI O PÁR MINUT POZDĚJI NA CHODBĚ ASI BY VYHLÁSILI CELOSTÁTNÍ HLEDÁNÍ!!" křičí dál. Tak o to de. Konečně se někdo uráčil mi to oznámit. Já se tady můžu utrápit přemýšlením co se stalo a jim vadí jen desetiminutová nepřítomnost v posteli. To je děs. To neznaj mladé lidi s mou inteligencí. No, nevím nevím, ale jak mohou někoho hlídat, když nechápou naše myšlení. Nebo jen myšlení Čechů?

"To ti vadí tohle?" zeptám se téměř s pobavením v hlase.

"nebuď drzá a chovej se slušně. Oni se tě snaží jen chránit." Zasyčí na mně vytočeně.

"Ale já o to nestojím." Řeknu. Kdo by taky stál o to, aby mu za zadkem neustále šmejdili nějací féničáci.

"Asi si myslíš, že se s Voldemordem vypořádáš sama, ale to ne. Oni tě chrání a ty tvrdíš, že o to nestojíš? Tak se jim odvděčíš? To bys radši byla už mrtvá?" ptá se mně Emanuel jako by mi chtěl mluvit do duše.

"Lepší mrtvá než být zavřená v kleci, kterou neustále hlídají nějací lidé. Přežila jsem 17 let s tímhle stylem života. Proč bych tak nemohla žít i teď? Mně Voldemord nezajímá. Já tu nešla se před ním schovávat ani proti němu bojovat. Chtěla jsem jen konečně poznat tátu. Nic víc ani nic míň. Ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že jen budu někde sedět zavřená a muset chodit spát o půl osmé. Promiň, ale na to nemám. Od jedenácti jsem zvyklá, že neusnu dřív jak v jedenáct. A nevstávám po půl pátý ráno. A to už nikdo nezmění. Ani Voldemord ani Féničáci. Sorry, ale nevím proč by to tak najednou mělo být nepřípustné." Pomalu začínám zvyšovat hlas. Štve mně. Nemá mi co mluvit do života.

"JO JENŽE TEĎ SE TĚ SNAŽÍ NĚKDO ZABÍT!!"

"NO A? To mi má změnit život? To mám jako poslušný králíček se před Voldemordem schovávat a udělat mu tak radost. Jen existovat, ale nežít? Vy Angličané máte divné myšlení! Jenže já byla naučena na České a podle toho se taky chovám. Já radši půjdu za přáteli a nechám se zabít než abych jen seděla a čekala až si pro mě přijde. Abych se panicky bála chvíle, kdy se otevřou dveře a ON v nich bude stát. Promiň, na tohle nemám." Poslední větu šeptnu, ale pořád jde z mého hlasu cítit naštvanost.

"Tak proč se tu vůbec namáhám? Měla jsi to říct hned. Rovnou jsem tě, místo do řádu, mohl odvést k Voldemordovi. Nemuselo by být tolik komplikací!" křičí Emanuel.

"Vidíš. Jestli chceš můžeš se zbavit komplikací a klidně mně k Voldemordovi odvést. Bude to tam lepší než tady!"

"MYSLÍM, ŽE LIDÉ, CO TĚ VYCHOVÁVALI, TĚ VYCHOVAT NEDOVEDLI. TEĎ TO ASI BUDE NA MNĚ!! TAK SE KONEČNĚ CHOVEJ SLUŠNĚ A POSLOUCHEJ ŘÁD!!" rozkáže mi. To mně děsně vytočí.

"NEMÁŠ PRÁVO MI ROZKAZOVAT! NEJSI MŮJ OTEC!!" zařvu děsně hlasitě. A hned toho lituju. On tuhle nabídku nemyslel špatně. Chtěl jen aby jsem poznala tátu.

Emanuel se zasekne, nevěřícně na mně zírá a pak se naštvaně vydá pryč.



"Promiň." Šeptnu. Vím jistě, že mně slyšel, ale nijak na to nereagoval a odkráčel pryč.

Když bez problému otevřel dveře, došlo mi, že je nikdo nezajistil proti odposlouchání. Takže to slyšel celý řád. No, to je průser. Teď budou mít svoje připitomnělé dotazy, jak jsem myslela, to že není můj otec. Navíc mně táta zabije až se dozví pravdu. Já to vážně nemohla zkopat víc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | 19. října 2008 v 15:27 | Reagovat

Fajn kapča, líbí se mi.

2 mollyhana mollyhana | 21. října 2008 v 17:06 | Reagovat

Jé! Mně je věnovaná kapitolka! o.O Je toto normální?! NENÍ! Moc pěkné, Katrinečko, nepodceňuj se!

3 Sunny Sunny | Web | 25. října 2008 v 13:57 | Reagovat

lalaala....xDsuper!

aj ked to končí pruserom, som sa zasmiala xDDD(feničáci.....česi....xD)

dakujeeem za venovanie xDDD som brutala ohromená že mi niekto niečo venoval xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama