1.kapitola alá 2.prolog

3. listopadu 2008 v 20:11 | Tija |  Souboj magií
Takže tu máme rádoby první kapitolu. Spíše bych to nazvala druhým prologem, ale to by bylo moc.
Upozorňuji, že jsem změnila název. Kdysi se to jmenovalo TAM A ZASE ZPÁTKY, ale pak mi přišlo, že je to na tuto povídku neodpovídající název, tak jsem ho změnila. Možná vás už lépe napadne o co tam půjde.


1.kapitola

U nevelkého jezírka poblíž majestátného hradu rostlo několik stromů. Listy stromů již byly zbarvené jako na podzim. Pomalu se snášely k zemi a neposlušně padaly do knih a pergamenů sedícím dětem. No dětem, všichni už vypadali celkem dospěleji, ve věku max. rozmezí 10-18 let. Všichni museli dávat pozor, aby nějaký ten lístek nespadl na právě napsanou větu či slovo. Potom by tam totiž mohl být krásný otisk do inkoustu, ale k úkolům se to prostě nehodí. Listy střepávali a mnoho z nich vzdalo tento boj a odešlo do hradu či dále od stromů.


Venku bylo ještě teplo. Přesto foukal celkem chladivý vítr. To se také odráželo na oblečení studentů. Téměř všichni na sobě měli teplejší mikiny, avšak našli se i tací, co seděli jen v krátkých rukávech.


Někteří žáci seděli zahloubáni do svých knih a úkolů, jiní si povídali a vesele se smáli, a jedna skupinka dokonce nenávistivě pohlížela na všechny ostatní a zdálo se, že je pomlouvají.


V tomto celém poklidu se na první pohled nenajde nic zvláštního. Jenže to je jen zdání.Stačí se podívat pozorněji a pečlivěji, aby jste si všimli všech zvláštních věcí.


Tak třeba o pár metrů dál, něž jsme se do této chvíle nacházeli, se zatím potichu hádá jedna dvojice a skoro nikdo je ještě nezpozoroval. To se, ale mělo brzy změnit.


"Pottere, už mně konečně nech!" mluvila rozhořčeně jakási rudovláska. Vypadala hodně naštvaně. Ze smaragdově zelených očích ji jen sršily blesky.


"Ale Evansová, pojď se mnou na to rande. Jen na jedno." Mluví k ní černovlasý chlapec. Na hlavě má vrabčí hnízdo jako by se celá století nečesal. Zato v čokoládově hnědých očích lze zahlédnout velkou něhu a lásku k rudovlasé dívce. Tu to, ale viditelně nezajímalo.


"NIKDY! UŽ TO KONEČNĚ POCHOP A NECH MNĚ NAPOKOJI!" zakřičela dívka na chlapce. V tu chvíli se na ně otočili všechny pohledy. V nich šla vidět zvědavost. Jsou už na tyhle hádky zvyklí, ale vždy se malilinko liší a je to velká zábava.


"Proč ne, Evansová?" nechápe chlapec.


"Protože jsi jen namachrovaný pitomec!" Ohradí se dívka.


Jenže tohle není jediná věc, která se tam děje. Po další chvíli hádání, se stává něco mnohem zajímavějšího.


Náhle, jako blesk z čistého nebe, se během hádky ozval výkřik. Nikdo se již nezajímal o spor dvou mladých lidí a rychle se otočili směrem k původu křiku.


Dívka, která křičela, stála u jezera a zděšeně se dívala na něco za stromem. Téměř nikdo neviděl, co tam je. Jen někteří tam se s překvapenými výrazy rozběhli. Hned po nich tam jdou i zvědavci z jiných míst, aby zjistili, co se děje.


Téměř všem se naskytl pohled na bezvládné lidské tělo, oděné do blankytně modrých šatech. Mnohým ze studentů připadalo, že již nežije.


"Je mrtvá? Kdo to je?" a hodně dalších otázek se ozývaly v davu. Slova splývali dohromady a za chvíli už nešlo rozeznat, co kdo říká.


Dopředu se tlačilo pár starších žáků. Ti mladší jim uhýbali. Již brzy byli dvě dívky a dva chlapci s odznakem, kde bylo napsané velké zlaté P, u děvčete. Rychle se k ní sehli a zjišťovali, zda ještě žije.


"Nahmatala jsem tep." Zhodnotí po chvíli jedna z dívek, která měla na sobě, stejně jako ostatní, černý plášť se žlutým lemováním.


Ti ostatní skončili svou práci a rozhodli se pokusit rozpustit celý ten dav. Moc se jim to nedařilo. Každý ze studentů se chtěl dále dívat, co se děje. Jen malá skupinka, která měla černým plášť se zeleným lemováním, se nezaujatě vydala pryč. Nezajímalo je, co se tam děje.


Netrvalo to ani pět minut a už k nim všem přibíhala postarší dáma. Rychle se hrnula ke stromu a pak k bezvládnému dívčímu tělu. Za ní se valili další starší lidé. Všichni byly oděni do různě barevných a různě střižených pláštích, které vypadali jak z doby kamenné.


Postarší dáma vytáhla jakýsi proutek, mávla s ním a něco řekla. Dívčino tělo se vzneslo do vzduchu. Dáma s levitující pacientkou odcházela do hradu.


Ostatní starší lidé, asi učitelé či profesoři, rozpouštěli dav studentů. Jim se to již dařilo, jelikož předmět jejich zájmu byl již pryč.


Všem však vrtalo hlavou, kdo je ta neznámá dívka a také jak vlastně vypadá, jelikož nikomu z nich se nenaskytl pohled do její tváře, tu totiž měla celou dobu krytou hnědými vlasy.


V brzké době proletělo celým hradem spousta fám, o tom, co se vlastně stalo a jak se sem děvče dostalo. Ale žádná z nich se ani trochu nepřiblížila k tajemné pravdě. Nikdo, ani samotný ředitel školy, si nebyl schopen představit tu tajemnou sílu, která byla spuštěna jedním velice lehkým kouzlem a teď bude míchat celé historii karty.





***


V kruhové místnosti kdesi v hradu se nikdo nenacházel až na červeného ptáka, který vypadal jako by hořel. Byl to fénix.


Z nenadání se na pracovním stole uprostřed místnosti objevil hrubý zelený sešit. Fénix se okamžitě zvedl z bidýlka, kde byl, a přiletěl k sešitu. Vzal ho do svých drápů a i se sešitem zmizel v plamenech. A několik minut později se vrátil zpět, ale malou hrubou věc už sebou neměl.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunny Sunny | Web | 21. listopadu 2008 v 19:11 | Reagovat

hííí......pokračo pokračo pokračo!!!!ja si plosííím pokarčoo....plís...

2 tajnostka22 tajnostka22 | Web | 7. června 2009 v 9:10 | Reagovat

Ahojky...veľmi pekná poviedka...rýchlo idem na ďalšíuu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama