2.kapitola- otázka, otázka a otázka

9. listopadu 2008 v 11:21 | Tija |  Souboj magií
Mám další kapitolu. Vidíte jak jsem pilná? Ale vy pilní nejste. V předchozích kapitolách se neukázal žádný komentář. A to mně mrzí. Já se kvůli vám snažím, ale vy nic. Žádná odměna. A to stačí napsat jedno slovo a kliknout na odeslat. Ale to je asi příliš těžké.
Doufám, že se napravíte a nějaký ten koment mi tu zanecháte.
Vše, co je v kapitole kurzívou jsou myšlenky Nely.
Hezké počtení a pište komentáře.
Tija



2.kapitola
Nela Fidová leží na posteli. Svět kolem ní vypadá jako v bílé nicotě. Vše spolu splývá stejnou barvou. Jen občas se najde vybledlejší bílá, zdánlivě už zašlá časem.
V místnosti se nalézá pár oken. Všechny jsou pevně zavřeně a téměř zamřížované. Jakoby někdo nechtěl, aby se odtud lidé dostali jinudy než dveřmi. Ty se tu vyskytují asi jen jedny, dvoukřídlé. Mají mosaznou kliku a v horní polovině se zasadilo téměř neprůhledné sklo, v dolní se nachází dubové dřevo.
Z lidí tu není nikdo až na Nelu. Ta se začíná pomaloučku probouzet. Teď se ještě pořád nachází v polospánku a vypadá to, že se jí zdají nějaké sny. Podle emocí ve tváři se však nedá zjistit zda jsou zlé či dobré. V obou případech se ale dá čekat, že se z nich brzy probudí a většinu si nebude pamatovat.
V jednu chvíli se otevřou dveře. Téměř nejdou vidět jelikož jejich barva ne neliší od zbarvení stěny a tak se vyhnuly minulému popisu. Jenže teď se otevírají.
Do místnosti vchází přísně vypadající žena. Oblečení se skládá z bílého pláště, podle čehož se dokáže předpokládat, že je to ošetřovatelka.
V náručí nese tác. Ne něm stojí uloženo několik nevábně vypadajících nápojů. Všechny někdo uzavřel do malých skleněných flakónků.
Žena dojde k lůžku od Nely. Přikloní se k ní a chce jí zkontrolovat tep. Jenže jakmile se ji dotkne, Nela sebou trhne a probudí se. Brunetce chvíli trvalo něž si zvykla na světlo a hned na to se začala tvářit nechápavě, neví kde se nachází, ani co je zač ta starší dáma.
"You don´t be afraid (mělo by to být nebát se, ale každý slovní mi to slovo říká jinak) me, girl." Promluví žena.
Nela se zatváří nechápavě. Polovině slov rozumí, ale be afraid ji nic neříká. Sice měli ve škole angličtinu, ale nikdy ji to moc nešlo a nebyla si schopna zapamatovat slovíčka.
Hnědovláska se polekaně rozhlédne kolem. Nic nechápe. Doma prováděla jednoduché kouzlo, které mimochodem používá denně, a najednou se objevila někde, kde to nezná. Nelíbí se jí, že tu je tolik bílé. Připadá si jako v nebi, ale kdo by si chtěl myslet, že je po smrti?
"You don´t be afraid." Opakuje žena. S největší pravděpodobností jí ještě nedošlo, že jí dívka nerozumí.
Nela se vystrašeně podívala na ženu. Pořád ji nerozumí. Nechápe, co jí tím chce říci.
"Kdo jste?" zeptá se děvče svou rodnou řečí. Jedinou, kterou docela dobře uměla. Ale umí jen mluvit, psaní jí dělá menší problémy. Né, že by neuměla psát, ale dělá jí problémy přiřadit, kde je Y a kde I, kde se píše Ě a kde JE, kam dosadit MNĚ a kam MĚ, a podobné věci.
Teď se nechápavě dívá ošetřovatelka. Možná jí konečně dojde, že mluví každá jiným jazykem.
Paní v bílém plášti se najednou otočí a míří pryč z místnosti. Tentokrát, ale projde dvoukřídlými dveřmi a odchází chodbou pryč.
Nela pořád nechápe, kde je.
Tady to neznám. Možná se něco podělalo s tím kouzlem. Nemohla jsem se přeci zastavit. Ale jak by se mohlo něco stát? To kouzlo dělám téměř denně. Vždy přesně o půlnoci… kurňa, vždyť nebyla půlnoc!! To jsem tak pitomá, že jsem si to neuvědomila? Klid. To teď stejně nezměním. Jenže ani tak to kouzlo nemohlo mít účinky, abych se dostala na jiné místi či jinou dimenzi. Muselo se stát ještě něco. Ale co? Žádné jiné kouzlo jsem ten den nezblbla. Kdysi jsem je blbla často. To bylo, ale v době, kdy jsem se teprve učila. Dnes už mám kouzla celkem v malíčku. Nepotřebuji ani hůlku, kterou používají začátečníci a někteří více pokročilí ze zvyku. Já ji nepoužívala nikdy. Možná proto jsem se učila déle než ostatní kouzelníci.
Co se tedy stalo? Co mě dostalo sem? Jaká síla? Co se vlastně dělo při tom kouzle? No tak vzpomeň si.
Jako vždy jsem nakreslila na čtvrt papíru kříž a položila to na místo, kde jsem naposledy viděla svůj smaragd. Je to můj nejoblíbenější a nejpoužívanější kámen. Pak jsem se tam postavila, roztočila se a řekla zaklínadlo. Co se dělo pak? Nějak si nemůžu vzpomenout. Vůbec jsem se nemohla zastavit, ale hrál jantar vůbec? Kdyby ne, tak bych se asi nepokoušela zastavit. Takže jantar hřál. Pokusila jsem se zastavit. Pak už si nic nepamatuji až, že jsem se probudila tady.
Shrnuto, podtrženo, nic nevím. Nic zvláštního se nestalo, až na to zastavení. Ale ani k tomu nebyl důvod.
Do pokoje přispěchá znovu ta starší dáma v doprovodu ještě staršího muže. Má dlouhé bílé vlasy a vousy. Modré oči kryjí půlměsíčkové brýle. Ve tváří se již vytvořila spousta vrásek. I přes to vypadal energicky. Oblékl si na sebe dlouhý plášť modré barvy a kouzelnickou čepku stejného zabarvení.
"Good morning." Pozdraví muž.
Nela tomuto rozumí, ale i tak se rozhodne pozdravit ve svém jazyce. "Dobrý den."
Pánovi jako by se nad hlavou rozsvítila žárovka. Najednou už chápal v čem je problém. Vytáhl hůlku, namířil jí na Nelu a něco zamumlal. V proutku vyletěl hnědě zbarvený paprsek a dívka už mu nestihla uhnout.
"Už mi rozumíte?" Ptá se muž. Hnědovláska se znepokojením zjišťuje, že mu rozumí. Nevadí jí to, ale docela dost překáží, že nezná na to kouzlo proti kouzlo, a že muž porušil jeden ze zákonů kouzel (nezačaruješ nikoho bez jeho povolení(nevím jestli je to přímo zákon, ale nemělo by se to, alespoň v magii, o kterou se ona stará)).
"Ano." Odpoví mu a svou naštvanost na něj skryje.
"To je dobře, to je dobře." Mumlá si pán pod vousy. "Já jsem Albus Brumbál, ředitel této školy." Představí se jí.
No bezva. Tak jak se tu budou chovat jeho žáci, když on neposlouchá zákony kouzel. Už vím, že jsem asi ve škole magie, ale vůbec se mi nelíbí jejich kouzlo. To, co na mně použil bylo příliš krátké. Možná je to podobné kouzlu na počasí, i když…
"Nela Fidová." Dojde dívce, že by také měla říci své jméno.
"A jak jste se sem dostala?" Ptá se ředitel.
Hnědovláska pokrčí rameny. "Nevím." Dodá ještě, kdyby si gesta nevšiml a nebo mu nerozuměl.
"Odkud jste?" nerozebírá Brumbál dál její příchod.
"Z České Republiky." Odpoví jednoduše děvče. Chce se zeptat taky na pár otázek, ale prozatím je rozhodnuta vyslechnout si jeho a pak teprve své pokládat.
"Kolik vám je let?"
"15." Zase strohá odpověď.
"Víte o kouzlech?"
Nele se chce smát. Ona a neznat kouzla? Vždyť o kouzlech ví téměř všichni, jen si to mnozí nepřipouští. To je vážně blbá otázka.
"Ano, vím." Odpoví nakonec.
"A umíte kouzlit?" takhle zní další tázací věta, vypuštěna z úst starce.
"Ano." Zamumlá dívka.
"Kam chodíte na školu??"
"Na základku v Orlové."
"Tam jsi se učila kouzla?"
"Ne." Odpoví pobaveně Nela.
Brumbál se tváří zmateně. "A kde tedy?"
"Doma."
"Ach tak."
"Kde to jsem?" Zeptala se tentokrát Nela.
"V Bradavicích."
"A to je kde?" Zajímá se dále dívka.
"Ve Velké Británii."
Ve Velké Británii? Proboha, jak jsem se sem dostala? Až tak daleko. Vždyť je to skoro přes půl Evropy. Tak silné to kouzlo přece být nemohlo? Klid, dýchat. To se nějak vyřeší.
"Kolikátého dnes je?" ptá se děvče dál.
"15. září 1976 (6.ročník pobertů)."
Pro Nelu je to další šok. 1976? Kurňa, to začíná být strašidelný. Jak jsem se, u všech čertů, mohla přenést přes půl Evropy a 32 let do minulosti? Už se ani nedivím, že jsou všichni oblečeni jak ve středověku. Vždyť tohle je snad doba kamenná. Tady nemůžou znát mobil, počítač ani internet. To je děs! I když to má i dobré stránky. Není tu tolik znečištěná příroda a ovzduší.
"Co?" dostane ze sebe nakonec. Je to jediná srozumitelná věta, kterou je v tuto chvíli schopna vyslovit.
"Něco se Vám na tom nezdá?" nechápe ředitel.
"Jo nezdá. Narodila jsem se roku 1993. Jinak je vše v pořádku. Až na to, že tu nemám, co dělat, bo mí rodiče se asi ani ještě neznají."
"To bude problém. Jaký je rok u Vás?"
"2008."
"Dobrá. To se určitě nějak vyřeší. Nejdříve budeme muset zjistit jak jste se sem dostala a pak to nějak napravit. A jelikož to asi bude trvat déle, tak Vám nabízím možnost studovat na naší škole čáry a kouzla v pátém ročníku." Vysloví svou nabídku.
Studovat na opravdové škole čar a kouzel? To by bylo super, ale vyrovnám se vůbec žákům zdejšího 5.ročníku? Vždyť tady se mohou učit rychleji a lépe. Navíc to vypadá, že všichni budou používat hůlku a co mám dělat já? Ani nevím jak se hůlka drží. A bez svého sešitu jsem bezmocná. Několik kouzel sice umím zpaměti, ale některé jsem se ještě nestihla naučit. Možná tu budu pokulhávat.
Za zkoušku přece nic nedám. Tak to alespoň mohu zkusit. Možná na tom budu dokonce lépe než všichni ostatní.
"Dobrá. Já to beru." Usměje se Nela.
"To je dobře."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | 9. listopadu 2008 v 14:59 | Reagovat

Je to super, jsem na tuhle povídku děsně zvědavá - líbí se mi =D =D =D

2 Sunny Sunny | Web | 21. listopadu 2008 v 19:20 | Reagovat

brutalny suhlas s blytonkou, žeru ti to!!!!kedy dás pokračo????(strašne otrepana otazka, ale tak oblubena....)

3 tajnostka22 tajnostka22 | Web | 7. června 2009 v 9:15 | Reagovat

suuper daľší prosíím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama