7. kapitola

6. února 2009 v 20:08 | Tija |  Návrat domů
Je to o ničem. Jen taková mezikapitolka. ale snad se to bude líbit.


7.Kapitola



Co nejrychleji projdu kolem zatím zkoprněného řádu. Podaří se mi dostat až ven. Tam se rychle teleportuji.

Objevím se u domu Rachell. Rozechvěně zazvoním.

Nemůžu uvěřit, že jsem byla schopná říct něco takového. Co se to se mnou děje? Takhle se chovat. To není možný. A nejhorší je, že nevím jak se omluvit ani, kde se Emanuel právě nachází.

Přijde mi otevřít Rachellina matka. Na vlídné vrásčité tváři se objeví jemný úsměv.

"Dobrý den," pozdravím ji rozechvělým hlasem "je Rachell doma?" optám se a snažím se ovládnout třesoucí se ruce. Teprve teď si uvědomuji, že jsem se třásla celou dobu.

"Ano, je tu. Pojď dovnitř." pokyne mi a já vejdu do domu. Nejsem schopna všímat si věcí kolem. Jen očima hledám svou zrzavou kamarádku. Nikde ji však neviděla.

"Rachell je ve svém pokoji." Řekne mi Rachellina matka.

Jelikož vím, kde Rachellin pokoj je, vydám se tím směrem. Brzy již stojím před pokojem své kamarádky. Potichu zaklepu a ozve se hlasité ´´Dále´´. Otevřu dveře a vejdu dovnitř.

"Ahoj." pozdravím a až pak si všimnu další osoby v místnosti. Je to chlapec asi metr sedmdesát pět vysoký, pár pramínků krátkých hnědých vlasů občas spadlo do hlubokých modrých očí. Nemám ho moc v lásce, ale musím ho občas vídat. Je to totiž Rachellin starší bratr David.


David

"Ahoj." zabručel David.

"Ahoj. Co ty tu?" všimne si mně okamžitě Rachell a usměje se.

"Teď jsem se vrátila." odpovím popravdě. "Mohla bych s tebou mluvit? O samotě." střelím pohledem na jejího bratra.

"Už mizím." sykne nepříjemně David a odejde z pokoje.

"Nemůžete se vy dva k sobě někdy chovat normálně a ne tak nepřátelsky. Co jste si vlastně udělali?" ptá se.

"Neřeš to." řeknu jen. Nechce se mi o teď vysvětlovat.

"Co tu děláš tak brzy? Něco se stalo?"

"Jo… jsem blbá, víš to? Chytla jsem se s Emanuelem a řekla věci, kterých lituji. Jsem pitomá, blbá a kdo ví co ještě."

"Co přesně jsi mu řekla a proč jste se pohádali?" mluví chlácholivě Rachell.

"No, měla jsem spát u Weasleyů a oni mně poslali spát v sedm. Jsem se začala potom procházet po domě a oni zjistili, že nejsem v pokoji. Tak z toho udělali jako by se dělo kdovíco. Že prej se mám mít a pozoru a takové ty keci o bezpečnosti, bo prý po mně jde Voldík. Nedivila bych se kdyby ani nevěděl, že existuji. A pak se Emanuel začal chovat jako by byl doopravdy byl můj otec a my se začali trochu víc hádat. Potom mi asi ruplo v bedně a zakřičela jsem na něj, že není můj otec a nemá mi, co rozkazovat. Tvářil se tak… tak bolestně. A mně a později došlo, co jsem řekla. A ještě k tomu nás slyšel celý řád." Ke konci už můj hlas musel znít extrémně zoufale. Taky se tak cítím.

"Ou… Tak to je… průšvich. Co chceš dělat teď?

"Nějak se mu omluvit, ale nevím ani jak ani kde je."

"A co řád?"

"Ti mně tady v ČR snad nenajdou. Až to vyřeším s Emanuelem, tak teprve budu řešit, co s nimi."

"Nechceš si pročistit hlavu?" otázá se Rachell a v očích se jí objeví rebelské jiskřičky, stejně jako vždy, když něco chystá.

"Jak to myslíš?" zeptám se radši. Hned na její nabídku přikývnout by mohlo být o hlavu. Někdy ve své hlavě totiž vydoluje hodně, ale doopravdy hodně nebezpečné věci.

"No, s bráchou jsme si říkali, že by jsme mohli jít na diskotéku. A ty bys mohla jít s námi."

Ach né… s jejím bratrem? Tak to je extrémně na hlavu. "Zbláznila ses?" dostanu ze sebe nakonec.

"Nezbláznila. Byla bych ráda, aby jste se začali trochu snášet. To vaše věčně nepřátelské chování mně už štve. A ty navíc musíš zapomenout alespoň na chvíli na ten rozhovor. Tak deš?" mluví tak nadšeně, že bych jí nedokázala odmítnout. Znám jí a vím, že by pak byla smutná.

"Dobrá, ale jestli tvůj brácha bude otravovat, tak padám. A navíc nemám věci a domů nemůžu dřív jak za týden a i kdybych přišla dřív, tak určitě ne bez ohlášení, že už jedu." souhlasím nakonec.

"Bezva. Půjčím ti oblečení. Už by jsme se měli začít chystat, abychom to všechno stihly." Tiše zaskučím. Tohle její bláznění vážně ráda nemám.

Následuje hodina věčného chystání a podobných blbovin. Ani si nedokážete představit, co všechno je schopna Rachell dělat před diskotékou. I já jsem musela vším tímhle projít jinak by mně asi ukamenovala. Mezi upravováním jsme byly i obědvat.

Když už KONEČNĚ Rachell uzná, že je to vše, podívám se do zrcadla. V chvílích po takovémto Rachelliném řádění se nikdy skoro nepoznávám. Dnes tomu není jinak. Normálně rozpuštěné vlasy utvořily jakýsi roztřepaný drdol. Žluté skoro až zlaté oční stíny zvýrazňují mé oči aniž by působily strašidelně. Rty natřené světlou rtěnkou září díky malinkým třpytkám. Volné zelené šaty bez ramínek nedosahují ani po kolena.



Anniny šaty (představte si je zelené)

Rachell se upravila velmi podobně jako já. Jen místo šatů si vzala extrémně krátkou sukni a průhledné triko.

"Tak. Deme?" zeptám se, jelikož je již skoro osm (nevím sice jestli by to někomu tak dlouho trvalo, ale trochu jsem pozapomněla, že tam přišla ráno).

"Jasně. Jen ještě houknu na bráchu." Odpoví a vytratí se.

Jdu do předsíně, kde počkám na Rachell a Davida. Ti brzy přijdou. Kamarádka mi půjčí i boty. Asi něco řekla Davidovi, jelikož si odpustil své běžné ironické poznámky.

Všichni se obujeme a já otevřu dveře. Jen co vykouknu ven, úplně se leknu a zblednu. Dívám se do očí několika členů řádu, kteří vypadají zvědavě a zároveň rozladěně.

Tiše zakleji. "Do pr**le."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama