Šoky

28. dubna 2009 v 18:55 | Tija |  Návrat domů
Tááááák, konečně další kapitolka. Je to celkem důležitá kapitola a jk si jistě stihnete všimnout podle obsahu je to jedna z posledních. Plánuji ještě tak tři max čtyři.
Užijte si to a prosím komentujte.



9.kapitola- Šoky

Sedím v obývacím pokoji v domě Weasleyů a čekám až skončí poradu. Jsem celkem zvědavá jakému výslechu mně podrobí. Ale vím, že jim pravdu neřeknu. To by ze mě nedostali ani veritasérem. Nejdříve to musím říci tátovi a až pak něco mluvit řádu.
Po extrémně dlouhé době se konečně otevřou dveře. Ale moje radost ze skončení jejich porady je předčasná, protože jediný člověk, který vyšel u místnosti, si to zamíří ke mně. Nepoznávám, kdo to je.
"Pojď dovnitř!" řekne mi a vrací se zpět. No tak to mi ještě scházelo. Výslech před celým řádem. Né že by dali jen malou skupinku, ale oni daj CELÝ řád.
S povzdechem se zvednu a loudám se za zmíněným člověkem. Nikdy jsem na poradě nebyla, takže mně celkem překvapí, jak to tam vypadá. Lavice jsou dány do kruhu, kde sedí členové a popíjí kávu nebo čaj.
"Dobrý den." řeknu překvapivě klidným hlasem.
Nikdo mi neodpoví. Jen paní Weasleyová mně dovede na židli uprostřed kruhu, aby na mně všichni krásně viděli. To jsem ale ráda (ironie).
Sednu si a nervózně pokukuji po některých členech. Není jich tu moc. Možná dvacet nebo třicet lidí. Značná část je mladšího věku a polovina z nich vypadá děsně namyšleně a arogantně. Tak to teda bude ´´zábava´´.
Pohledem na chvíli spočinu na Emanuelovi. Trochu povzbudivě na mně mrkne. Pokračuji pohledem k Doře. Vypadá nevyspale. Asi se Teddymu v noci nechtělo spinkat, a tak zlobil. Hned na to se podívám na tátu. Na chvíli se střetneme pohledem, ale radši hned uhnu. Díval se nějak divně.
"Takže, víš proč tu jsi?" zeptá se Moody, který kde se vzal tu se vzal stojí přede mnou.
"Nee, nevím." Odpovím mu. Už jsem přestala být z tohohle rozhovoru nervózní a nakonec bych si to mohla užít a trochu se nasmát. Nakonec to stejně vypadá, že mně bude vyslýchat jen Moody a ostatní budou jen a pouze přihlížet.
"Tak dobrá," řekne s vypětím všech sil Moody. "jste tu proto, že my jsme vás měli chránit jako Brumbálovu vnučku a najednou se dovíme, že jí nejsi. Takže, nějaké vysvětlení?"
"No, to je jednoduché. Jelikož má Brumbál jen jedno dítě a to Emanuela, a ten není můj otec, znamená to, že Brumbál není můj děda." vysvětlím mu.
"Tak proč jste se za ní vydávala?" ptá se dál Moody už celkem doost vzteklým hlasem.
"Já se nevydávala za Brumbálovu vnučku, ale za Emanuelovu dceru. A důvod znát vůbec nepotřebujete. Do toho vám totiž nic není." Odseknu.
Moody se třikrát zhluboka nadechne a dále pokračuje zcela klidným hlasem. "Mně nezajímá jestli nám do toho něco je. Dostanu to z tebe klidně veritasérem. Museli jsme tě hlídat jako kdyby po tobě šel Voldemord a teď už po tobě doopravdy jsem. A to není žádná legrace."
"Myslím, že jsem jasně dala najevo, že hlídat nechci. To vy jste si něco usmysleli."
"Ale stejnak teď si ty-víš-koho cíl číslo dvě ." Promluví paní Weasleyová.
"To by byla tak i tak." vloží se do toho Emanuel. Podívám se na něj a střetneme se pohledem. Mírně se usměji a on mrkne, zase.
"A to proč?" nedá se odbít Moody. Tato otázka je jasně dána na Emanuela. To jsem celkem zvědavá, co odpoví. I když bych asi měla odpovědět já.
"Přesně téhle otázce jsem se chtěl vyhnout tímhle divadlem. Bohužel vám na toto neodpovím." mluví s ledovým klidem Emanuel.
"Teď se to týká řádu a tak nám to musíte říci!" naštve se Pošuk. Ostatní z řádu souhlasně přikyvují.
Emanuel se podívá na mně a já zakroutím hlavou v odmítavém gestu. Nechci, aby tohle říkal on. Vždy jsem měla v plánu to říci tátovi sama i když za jiných podmínek, ale teď přece stačí jen něco naznačit, ne?
"Jsem vnučka Voldemorda a do 17 jsem ani nevěděla, že kouzla existují." Řeknu nakonec. Všichni na mně čučí jak kdybych jím právě řekla, že já sama jsem Voldemord.
Ve chvíli, kdy jsem si začala prohlížet jak se tváří, jsem se děsně rozchlamala až jsem z toho sletěla z židle. Myslím, že se řád asi rozhodl mně zabít, a to tak, že mi nevydří bráníce, udělá PUK! a už nebude pohromadě.
"Cože?!" zeptá se táta. Jaksik mu asi nejde do hlavy,že by měl starouš Voldy ještě nějaké dítě, které by mohlo být mým otcem nebo matkou a máma by o tom nevěděla. Nikdo mu to ale nesmí mít za zlé. Vždyť si myslí, že jeho dcera je mrtvá a pochybuji, že by ho někdy napadlo, že bych tou ´´mrtvou´´ mohla být já.
Konečně se přestanu smát tak moc a můžu si sednou spátky na židly. Ještě pořád se však pochechtávám. "To. co jsem řek…la." Dostanu ze sebe se smíchem.
Na Emanuelovi jde poznat, že smích taktak potlačuje. Asi i jeje pobavila reakce řádu. Za normálních okolností bych řekla, že se na mně vrhnou s vytaženými hůlkami a už by mně zabíjeli.
"A to proto jste byla před Voldemordem v nebezpečí? Že jste jeho vnučka?" nechápe jakejsi starší člen.
"Když já neumím kouzlit a mudlové jsou moje rodina." Pokrčím nevinně rameny.
Moody začíná vidět rudě. "TO NENÍ ŽÁDNEJ DŮVOD! EMANUELI JAK JSI NÁM TO MOHL NEŘÍCT? NĚCO TAK DŮLEŽITÉHO! MOHLI JSME SI UŠETŘIT SPOUSTU STAROSTÍ, NEŽ ABYCHOM HLÍDALI JEHO VNUČKU! KDYŽ NÁS VŠECHNY MŮŽE PROZRADIT!" začne křičet.
Ou, to nebylo zrovna hezké. Nemusí mně hned obviňovat z takovýhle věcí. Když mně ani nezná a ani neví všechny okolnosti.
"Neprozradí nás. Je to sice jeho vnučka, ale nemusí být hned stejná jako ON." zastane se mně Emanuel.
"Já nejsem Voldemord a kromě krve s ním nemám nic společného." bráním se i sama. I když je to menší lež. Společnou máme ještě rodovou moc, i když já mám ještě od Párkrů. Ale to je celé jen detail.
"To říkáte vy." odporuje další člen, který mně už asi nemá rád. "Ale my potřebujeme jistotu. Teď tě prostě nemůžeme pustit ani kdybychom chtěli. Víš kde se scházíme a pochybuji, že by jsi neměla v plánu to říct svému dědovi."
Povzdechnu si. To mně jako chtěj tady držet do konce války? Ale jak budu chodit do školy? No hlavně nesmím zapomenout, že mám v ruce triumf. Umím se teleportovat, takže mně nikde na dlouho nezadrží. A já se díky jejich perfektnímu čichu na lidi, kteří jim zdrhli, nebudu nikde moc dlouho schovávat.
"Nemyslím si, že by jsme ji tu měli držet. Jen to, kdo je její děda nic nezmůže na tom, jaká je ona." promluví táta. Trochu mně zarazí, že se takhle vlastně přidal na moji stranu. Ale vlastně proč ne, že? Když měl za manželku dceru Voldemorda.
Najednou se dům otřese v základech. Všichni vyskočí s hůlkami v pohotovosti běží se podívat, co se to děje. Z okna kuchyně jde vidět, že za pozemky stojí snad celá armáda smrtijedů a už zřejmě prorazili ochranná kouzla. To by znamenalo, že už tam nějakou tu dobu budou.
"O né, zapomněli jsme na tabu!" povzdechne si Kingsley.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | 28. dubna 2009 v 19:54 | Reagovat

Skvělá kapitola, prosím dej sem brzo další!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama