11.kapitola

25. června 2009 v 14:15 | Tija |  Návrat domů

Ahojte. Mám pro vás další kapitolku. Je sice zase o ničem, ale alespoň jsem se o něco pohnula. Psala jsem ji ve škole.
Taky se tak děsně těšíte na zítřek a na výzo? Já děsně. Konečně budou prázdniny. Pro vás to MOŽNÁ bude znamenat rychlejší přidvaní kapitol.
Co budete mít na vysvědčení? Doufám, že to budou dobré známky. Na mém vysvědčení by se mělo objevit jen 5 dvojek jinak samé jedničky. No snad nikdo z vás nepropadne.
Tak už přestanu kecat a pustím vás ke kapitolce. Jen prosím o komentáře.
Hezké počtění
Tija


11.kapitola

S hrůzou se dívám jak ke mně rychle a na svůj věk příliš čile přibližuje. Lahvičku už odšrouboval. Myslím, že prát se s ním by nemělo cenu. Stejnak by mně to donutil vypít. Zbývá mi tedy jen zdrhnout až už bude příliš blízko.
"T… to nemyslíte vážně?!" vyhrknu.
Moody se jen zlomyslně zašklebí a jde dál. Když je u mě na dosah paže, teleportuji se pryč. Objevím se asi tři metry od kruhu, vytvořeném ze sedících členů řádu. Ti se dívají na místo,kde jsem před chvílí byla. Asi si myslí, že jsem někde za horami.
"Dejte to pryč." křiknu na jednookého blba s veritasérem. Tímto na sebe upozorním i ostatní členy, kteří se ke mně otočí. Někteří vytáhnou hůlku, ale jen Moody na mně pošle kouzlo, svazovací.
Zase se přenesu, ale tentokrát na druhou stranu. Během pár vteřin už na mě míří pár hůlek.
"To by stačilo." zasáhne táta. "Skloňte ty hůlky a ty Moody odlož to veritasérum. Pokud nám to bude chtít říci, řekne to. Ale takhle jen zdrhne. Vždyť ji nemůžete hned soudit jen podle vy-víte-koho." Zastane se mne. Pár členů schová hůlky, ale jiní ji pro jistotu ještě drží v ruce.
"A proč ne? Je to jeho krev. Určitě je stejná jako on. Namítne jakýsi dlouhovlasý člen. No, táta by se asi měl urazit. Jsem i jeho krev :D.
"To by jste ale museli soudit více lidí. A to i některé členy řádu, kteří v boji s vy-víte-kým zemřeli." uzemní ho Emanuel.
"To jako že někdo z JEHO rodiny byl v řádu?" nechápe Moody.
Myslím, že za chvíli se začnu chlamat. Oni tady řeší Voldemordovi děti a přitom všechny své naděje na vyhrání války vkládaj do jeho vnuka. I když myslím, že by se to měl konečně v nejbližší době dovědět, ty schopnosti by mu určitě pomohly.
"Ano." odpoví na Moodyho otázku místo Emanuela táta. "Dokonce minimálně dva." dodá ještě.
"Chápu, že to ví Emanuel, ale odkud to víš ty?" zeptá se paní Weasleyová na otázku, která všem vrtala hlavou.
Táta se místo odpovědi jen zašklebí. Na chvíli se mu v očích mihne bolest. Určitě si vzpomněl na mámu. Muselo to pro něj být strašné, když máma umřela a o mě si to myslel taky. Jen nechápu, jak mu mámo mohla neříct o svém plánu. A podle toho, co říkal Emanuel už to plánovala dlouho.
"Teď to není důležité! Teď nás zajímá ta holka." Řekne Kingsley a utne tím další debatu na toto téma. "Moody schovej to veritasérum a sedni si na své místo. Tohle prozatím zvládneme i bez lektvarů. Slečno Svízelová, sedněte si zpět na židli. Nikdo už vám lektvary nutit nebude." Rozdá rozkazy.
Moody je zatváří nerozhodne, ale pak ho neochotně poslechne. Já jen pokrčím rameny a teleportuji se na židli. I kdyby se o něco pokusili, můžu kdykoli zmiznout.
"Takže jména svých rodičů nám asi neřekneš, viď?" rezignuje už na tuhle otázku Kingsley.
Zakroutím hlavou. "Můžu vám jen říct, že jsem je během dospívání ani jednou neviděla." snažím se alespoň trochu ukojit jejich zvědavost. Ale tím to jen zhorším.
"Kde byli?" zajímá se pohotově táta. Asi mu furd neleze na mozek, kde se vzalo třetí Voldemordovo dítě.
"Máma je po smrti." Odpovím jen na půl otázky.
"A otec?" nenechá se táta odbýt polovičatou odpovědí.
"Jak to mám vědět?" snažím se odpovědět klidně. To víš nejlépe ty. Dodám pro sebe ještě v duchu.
Na chvíli nastane ticho. Ale jen na úplně malilinkou chvíli. Řád je totiž děsně ukecanej. Už chápu proč vždy měli tak dlouhé porady. Určitě se furd hádali o nedůležitých věcech.
"Co s ní teď uděláme?" zeptá se pan Weasley.
"Nemůžeme ji nechat jít domů. Nic nám nezaručí, že se nepřidá ke smrtijedům. A i kdybychom ji někam zavřeli, díky svému zvláštnímu způsobu přemístění by nám zdrhla. A navíc ji musíme dát někam, kde ji vy-víte-kdo nenajde. Tak kam s ní?" zrekapituluje jejich možnosti jakási členka. Silou vůle odolám na ni zakřičet, že o mně nemá mluvit, jako kdybych tu nebyla.
"Hmm… tak mně pusťte a budete mít po problému." řeknu nevině.
"Zamítá se." odpoví okamžitě asi polovina řádu. Sice jsem věděla, že to nepřijmou, ale holka může vždycky doufat, ne?
"Tak nic. Já jen chtěla pomoct." Pokrčím rádoby ledabyle rameny. Stejnak můžu kdykoli odejít.
"Co jí dát do nějaké z rodin v řádu?" navrhne Dora. Hodná to nevlastní matka. Možná bych mohla jít k nim a KONEČNĚ promluvit s tátou a říci mu pravdu. Jen doufám, že to ve zdraví přežije. :D
"Ale kam?" zajímá se Moody.
"K tobě určitě ne." odvětí Bill Weasley, načež se většina lidí rozesměje.
Zavládne relativní ticho na trochu delší dobu. Všichni, kdo mluví, se dohadují jn se svým sousedem a nejde slyšet o čem mluví.
Uplyne pět minut a pořád nemluví. Začne mně z té židle bolet zadek, ale radši zůstanu sedět. Určitě by se jím nelíbilo, kdybych vstala a prošla se.
Přesně po sedmi minutách a třiadvaceti vteřinách a ozve hlasitý zvuk. Na nedalekých kolejích projíždí vlak. Jenže po pár vteřinách je fuč. Zřejmě to bylo pendolíno (snad se to tak píše) nebo něco nového a rychlejšího.
"Hele, už jste k něčemu došli?" houknu na ně netrpělivě o další minutu později.
"Vezmu ji k sobě." navrhne Emanuel.
"To nemůžeme riskovat. Už u tebe jednou byla a nedopadlo to nejlépe." zavrhne to Kingsley a ostatní souhlasně pokývají hlavami.
Emanuel se nadechuje k odporování, ale zarazí ho slova táty.
"Můžeme ji vzít k nám." řekne. Překvapeně a radostně se na něj vyvalím oči. Ani v nejmenším jsem nečekala, že se mi tohle přání vyplní.
Dora, jako jediná, nevypadá vůbec šokovaně. Asi už se na tom s tátou dohodli.
"Jste si tím jistí? Vždyť máte doma Tedda." Mluví nejistě paní Weasleyová.
Tedd. Na toho jsem úplně zapomněla. Ale možná uvidím svého bratříčka. To malé škvrně, o kterém jsme si s Dorou hodněkrát povídali.
"Věřím, že se nic špatného nestane." Usměje se na mně Dora.
"Dobrá, když si myslíte, že to zvládnete, tak by to mohlo vyjít." souhlasí s ní Emanuel. Je jediný, který může vědět, že tam strašně moc chci jít.
"Takže rozhodnuto." skončí Moody rozmluvu. Vypadá celkem nespokojeně, že mně nechtěj zavřít někam do kopky. Asi by se mu nejvíc líbil Azkaban.
"Když už jsme to dohodli, můžeme jít všichni domů." navrhne Billy. Všichni s ním souhlasí a začnou se přemisťovat.
Nejistě přejdu k Doře a tátovy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | 25. června 2009 v 21:49 | Reagovat

Super...vážně ti to ale jde skvěle, vyhýbat se nepříjemným částem děje... Teda chápeš, nepříjemným pro tebe a příjemným pro čtenáře. Ale asik je to tak lepší. Přinejmenším mně to takhle docela dost vyhovuje.
Jo a líbí se mi ta část, jak polemizuje, proč jsou ty porady tak dlouhé  8-)

2 Ann Ann | 29. června 2009 v 10:37 | Reagovat

Skvělý,doufám,že sem budeš dávat kapitoly s menším odstupem času,protože jsou děsně napínavý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama