ER- 1. kapitola

4. června 2010 v 18:51 | Tija |  Elizabeth Radlleová
Mám tu první kapitolu. V ní jde dost vidět, co se zhruba změní. Je sice krátká, ale nechtěla jsem protahovat dobu, kdy se Liz chová  naivně jako každé děcko :D
Doufám, že si kapču užijete a budete komentovat.

1.kapitola

          
Když se Liz po pár hodinách probudila, tušila, že něco není, jak by mělo být. Ještě než stihla otevřít oči, věděla, že neleží na zemi v lese. Ta byla tvrdá, ale teď pod sebou cítila něco měkkého, skoro jakoby matraci postele.
Jakmile rozlepila svá zlatá očka a rozhlédla se kolem, prudce se posadila. Vše kolem vypadalo skoro stejně jako v jejím pokoji doma. Počkat! Úplně stejně. Velká zelená postel s nebesy, uklizený dřevěný noční stolek nabarvený snad všemi duhovými barvami, velká dubová skříň se zrcadlem na jednom z dvířek, malá knihovnička naplněná dětskými knížkami, stůl a na něm pastelky, fixi i vodové barvy, poličky na zdech přeplněné kouzelnickými hračkami a fotkami s Lizinou rodinou, malované obrázky pověšené v rámečcích na zdech. To vše se nacházelo v pokoji, kde teď dívka byla, a i ve světnici, kde až dosud žila.
"Že by se mi to jen zdálo?" Přemítalo děvčátko nahlas. Pak ale zavrtěla hlavou. Ani její dětská představivost by si nikdy nedokázala nic takového vymyslet. Asi je otec nebo jeden z jeho poskoků během spánku chytili. Kdoví jestli teď její dveře nejsou zamknuté na dva západy.
Liz odhrnula peřinu, pod kterou ležela, a přešla ke skříni. Otevřela ji. Vzala si své oblíbené růžovou halenku a tepláky, které už byly na některých místech prodřené od lezení po stromech. Jakmile si to oblékla, přešla ke dveřím a pokusila se je otevřít. Když se jí to povedlo, celkem se podivila. Je zvláštní, že ji nezamkli.
Ze svého pokoje se vydala k bráškovu. Než tam ale stihla dojít, narazila na svou matku. Ta se k ní hned vrhla, objala ji a začala plakat.
"Co jste mi to, děťátka moje, udělali? To vás nenapadlo, že budeme mít strach? Jsem ráda, že jsi v pořádku zase doma. A teď, když ses probudila, se pojď najíst a můžeš mi říci, proč jste to udělali. A tatínek by s tebou také chtěl mluvit." Vzlykala manželka největšího černokněžníka a přitom hladila svou malou dcerušku po vlasech a tváři. Při posledním slově vstala, otřela si slzy, vzala svou holčičku za ruku a odváděla ji do jídelny.
"Mami, já ale s tatínkem nechci mluvit. On je zlý." Zastavila se dívenka a odmítala se hnout z místa.
"Tatínek, tě ale má strašně rád. Bude hodně smutný, pokud s ním nebudeš chtít mluvit." Konejšila ji matka. "Nikdy by ti neublížil, to snad víš."
Liz se na ni chvíli dívala, v očích dětskou potřebu o ujištění pravdy. Když se na ni matka usmála, oplatila jí to. Teprve tehdy se poslušně nechala odvést do jídelny.
Někdo již přichystal bohatou snídani, a tak matka s dcerou usedly a začaly jíst.
"Tvůj otec sem za chvíli přijde. Tak se nechovej nijak neuváženě." Upozornila Liz matka.
"A kdy přijde Julius?" zeptalo se malé děvčátko bezelstně. V jejích velkých dětských očích se odrážela zvědavost.
"Julius s tebou ale nebyl. Když jsme tě našli, byla jsi sama. Proto tu teď není táta. Šel ho hledat. Všichni o něj máme strach."
"Ale on se mnou byl." Vykřikla Liz a vyskočila ze své židle. Nemohla uvěřit, co to tu její matka povídala. Julius tam určitě byl, přece by se nikam nevydal bez ní.
"Asi na chvilku někam odběhl a vrátil se až, když jsi byla pryč. Ale nemusíš se o něj bát. Sluhové nebo otec ho již jistě našli." Uklidňovala ji Elena Raddleová.
Jakmile to dořekla, otevřeli se dveře a Lord Voldemord vešel dovnitř. Avšak nevedl sebou žádného malého chlapce a tvářil se hodně rozzuřeně.
"Kde je Julius?!" zakřičel rozezleně ke své dceři. Ta se jej strašně lekla a přikrčila se. Teď z něj měla strach. Už nevypadal jako její tatínek, ale jako zlý pán.
"J... j... já nevím." Vykoktala ze sebe vyděšená Liz.
"Mluv! A nelži!" křičel dál, vytáhl svou hůlku a namířil ji na svou dceru.
"Tome, uklidni se. Přece bys jí neublížil." Snažila se ho zchladit Elena.
"Klidně. Víš, že na té malé holce mi nikdy nezáleželo. Chtěl jsem jen chlapce, který by mně jednou nahradil. A teď? Mám tu jen blbou holku a můj syn je pryč! Ona ho do toho jistě navrtala. A pokud mi Liz dobrovolně neřekne, kde je Julius, tak to udělá z donucení." Rozčiloval se dál, ale už nebyl naštvaný nýbrž ledově chladný. "Mluv!" štěkl na svou dceru.
"Nevím to. Byli jsme spolu. Pak jsem se probudila tady. Asi se někam zatoulal." Špitla dívenka. Rychle se podívala na matku, která k ní přišla a ochranářsky objala kolem ramen.
"Ustup od ní, Eleno. Když nechce nic říct, budu ji muset donutit. Ale tobě ublížit nechci."
"Cožpak nevidíš, že nemá ani tušení, kde by mohl být? A pokud ji jen vlásek zkřivíš, budeš mít co dělat se mnou. Kdysi jsme se dohodli, že na mé děti nikdy své zvrácené praktiky nepoužiješ." Odporovala mu manželka hrdě. Nikdy by nenechala, aby kdokoli ublížil jejím dětem.
"Žádné zvrácené praktiky nepoužívám. A chci jen, aby mi řekla pravdu. Nevěřím, že nic netuší." Vysvětloval Voldemord aniž by si všiml, že s jeho manželstvím začíná být zle. "A teď mi uhni, ať z ní můžu dostat pravdu." Štěkl na ni znovu, a když pořád stála na svém místě, rozhodl se vyzpovídat Liz i tak. Pozvedl svou hůlku a chtěl říct zaklínadlo, ale než stihl promluvit, byl v pokoji sám. Zmateně se rozhlédl a zuřivě zařval.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 10. června 2010 v 20:38 | Reagovat

Drsně ty :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama