ER- Prolog

4. června 2010 v 15:51 | Tija |  Elizabeth Radlleová
Tak vám tu dám prolog. Podařilo se mi ho přepsat, task se snad bude líbit.
P.S.: prosím o komenty.

Prolog

Z velkého temného hradu čišela krutost. Dokonce ani nejodvážnější ze zvířat se nedokázala přiblížit na 100 metrů. Tráva všude kolem hradu byla seschlá a stromy holé. Sluneční světlo nikdy nepoctilo svou návštěvou ani tu nejvyšší z věží. Jen měsíc se odvážil rozprostřít nad ním svá křídla.
Tímto hradem právě procházela malá štíhlá postava. Byl to asi šestiletý chlapec. Rychlým krokem mířil někam do středu hradu a zdálo se, že se vůbec nebojí. Jako by byl zvyklý na tak hrůzu nahánějící místa. I přes jasnou odvahu vypadal nervózně.
Zřejmě by vás zajímalo, co je to za hrad a kdo je ten chlapec. Hrad patřil tomu, koho bude za pár let znát celý kouzelnický svět. Dnes byl ještě pro všechny Lordem Voldemordem, ale za pár let se již jen nejstatečnější odváží vyslovit jeho jméno.
A ten malý hnědovlasý chlapec byl jeho synem. Jmenoval se Julius Thomas Radll. Jeho matka byla Elena Párkerová-Radlleová, jediná žena, kterou Lord Voldemord kdy miloval.
Chlapec došel tam, kam chtěl. Hnědýma očima se obezřetně rozhlédl kolem sebe, přendal tlusté noviny do druhé ruky a hlasitě zaklepal. Po vyzvání vstoupil.
"Ahoj, Liz." Pozdravil svou sestru. Právě se nacházel v jejím pokoji. Ten byl tolik odlišný od zbytku hradu. Vše vířilo barvami a tvořilo útulnou atmosféru. Žádný člověk by podle toho nepoznal, že zde sídlí Elizabeth Radlleová, dcera Pána zla.
"Juliusi," nadšeně vykřikla malá holčička, "co tady děláš? Je už pozdě." zeptala se ho trochu káravě.
"Potřeboval bych s tebou mluvit." Vysvětlil chlapec a prohlédl si pořádně svou sestru. I přes tíživost situace se musel rozesmát. Obraz, který se mu naskytnul, totiž opravdu vypadal komicky. Liz se nějak podařilo změnit své vlasy na brčálově zelenou a oči na bílo. K tomu měla pusu přes polovinu tváře.
"Nesměj se mi." Požádala Liz svého bratra. "Neumím používat metaformágství jako ty. Vždyť se ho učím sotva pár minut." Zamračila se na něj.
Abyste pochopili, rod otce těchto dvou uličníků je dědicem Salazara Zmijozela a rod jejich matky má v krvi také mnoho mocných členů. Proto mají některé zvláštní schopnosti. Ty se však aktivují až v pěti letech, a pak se je vlastníci musí pořádně naučit. Svým způsobem nedostávají žádné zvláštní schopnosti jen lepší nadání, a pak musí vše zvládnout jako každý jiný kouzelník. Tedy až na to, že tyto rodiny vlastní poslední zápisy o některých z těchto kouzel. Každý čaroděj by se mohl stát metaformágem, ale kouzla, která jsou k získání této schopnosti potřebná, vlastní jen několik málo šťastlivců. Proto si všichni myslí, že je to vrozená schopnost, což sice u některých je, ale jde se to i naučit.
"Jo to možná, ale vypadáš legračně." Nepřestal se Julius smát. Sotva se držel na nohou, ale pokoušel se alespoň trochu ovládnout.
"No, až se dosměješ, můžeš mi říct, jak se vrátit do normálu." Požádala ho a uraženě si stoupla.
"Ty někdy vypadáš normálně?" dobíral si jí její bratr. Ještě chvíli ji nechal se vztekat, ale pak se mu jí zželelo a řekl ji, co má dělat.
Netrvalo dlouho a zase svou milovanou sestru poznával. Měl ji rád, ale strašně jí záviděl, že do vínku dostala celkem normální vzhled. Měla černé vlasy a trochu nazlátlé oči. Za to on to měl naopak. Avšak jeho vlasy byly tak zlaté, že si je rozhodně nikdo nemohl splést s blonďatými.
"Tak, proč jsi sem přišel?" otázala se Liz, když se v zrcadle ujistila, že nabyla zpět svou vlastní podobu.
Julius se ošil a ještě naposledy zauvažoval, jestli to má udělat. Pak se ale rozhodnul, že má jeho sestra právo znát pravdu. Zhluboka se nadechl.
"Bude lepší, když si to přečteš." Řekl a podával jí noviny, které ještě pořád držel v ruce.
Liz si je vzala a tázavě se podívala na bratra. Pak znovu pohlédla do novin a zaujal ji tam velký pohybující se obrázek. Na něm byl znak, který už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout kde. Ráda by si přečetla, co tam k tomu bylo napsáno, ale ještě se bohužel nenaučila číst.
"Juliusi, asi si zapomněl, že mě ty písmenka nic neříkají." Podávala mu zpět noviny.
Julius si povzdechl a začal nahlas číst: "Na mudli zaútočil černokněžník, který si říká Lord Voldemord." Přečetl nadpis a čekal, až to jeho sestře dojde.
"To je legrační." Zasmála se. "Ten pán si nechává říkat jako táta. Jaká to náhoda." Usmála se pobaveně a zakroutila hlavou.
"Liz, ten obrázek jsi snad viděla. Myslíš, že by mohl mít i stejné znamení?" snažil se jí mírně pomoci bratr. Pak si všimnul, že se Liz zatvářila zděšeně.
"Ty si myslí, že je to táta?" zašeptala nevěřícně a očima ho prosila, aby to vyvrátil.
Julius nebyl rád, že ji musel zklamat. "Je to on. V článku je toho víc a to jasně ukazuje na něj. Taky jsem tomu nemohl uvěřit." Starostlivě si ji prohlížel.
"Co budeme dělat? Tatínek by s tím určitě přestal, kdybychom ho o to hezky požádali, nemyslíš?" zeptala se Liz.
Julius se zamyslel. Byl si vědom toho, že je má otec moc rád. Možná ten Lizin nápad nebyl tak moc scestný. Možná by se jim to povedlo, a pokud jim pomůže matka, bude to ještě účinnější.
"To by šlo, ale mohla by nám pomoci máma. Jistě se jí to taky nebude líbit." Vyřknul své myšlenky nahlas. "Ale nechme to až na zítřek. Už je hodně pozdě." Dodal při pohledu na hodinky. Liz s ním souhlasila, a tak se oba vydali do svých postýlek a nechali si zdát sny, jak jejich otec již nikomu neublíží a všichni budou šťastní až do smrti.

O osm hodin později seděla celá rodina u snídaně. Liz a Julius se bezstarostně smáli a hráli si v domnění, že je vše v pořádku a už během dneška se to vyřeší. Elena, jejich matka, je s úsměvem pozorovala a byla ráda za svou rodinu. Vždy si přála takováto šťastná rána. Tom Radlle, neboli Lord Voldemord, dění kolem sebe moc nevnímal, ale v duchu spřádal plány na ovládnutí světa a představoval si svého syna jako svého nástupce.
Ještě před koncem snídaně dostaly děti možnost promluvit si se svou mámou o samotě. Jejich otec totiž zamířil něco vyřídit do jiné části hradu.
"Mami?" začal nejistě Julius a nervózně pohlédl na svou sestru.
"Ano, zlatíčko?" usmála se na něj Elena a posadila si ho na klín. "Copak potřebuješ?" zajímala se hned.
"Víš, já… četl jsem Denního věštce a to, co tam bylo o tátovi." Vysvětlil Julius. Bál se, že maminka nebude vědět, o čem mluví. Nerad by to vysvětloval i jí.
"A to tě trápí, chlapečku." Zatvářila se chápavě a mile. "Nemusíš se ničeho bát. Tatínek vás má oba moc rád. Je jen jiný než ostatní. Jednou si zvyknete." Vysvětlila mu a objala jej i Liz.
"Napadlo nás, že bychom ho požádali, aby s tím přestal." Navrhla směle Liz. "Kvůli nám by to jistě udělal."
"Ale, beruško, přece nemůžeš po tatínkovi žádat, aby se změnil. To by nebylo správné." Vymlouvala jim to matka.
"A to, že nezabíjí, je správné?" vykřikla Liz, ale hned sklopila oči. Pevně doufala, že se jim podaří přemluvit otce, aby přestal, ale máma by přece nebyla proti, kdyby to šlo.
"Není, ale pokud ho máš ráda, budeš ho mít ráda takového, jaký je." Pronesla přísně Elena. "A teď už toho nechte. Svět je mnohem složitější než si myslíte." Zamračila se na ně. "Upalujte na hodiny létání." Nařídila jim a obě děti ji poslechly.

"Co si o tom myslíš?" zeptala se Liz svého bratra po hodině.
Julius po ní hodil pohledem. "Není to správné. Měli bychom je nějak donutit skončit, ale nenapadá mě jak." Povzdechl si. Věřil, že jeho akčnější sestra na něco přijde. Vždy měla dobré nápady.
"Hmm… Nech mě chvíli přemýšlet." Požádala ho a zamyslela se.
Došli až k pokoji Liz a ani jeden zatím nepromluvil. Julius už si začínal myslet, že Liz nic nenapadne, když se náhle vítězně usmála. Tenhle pohled znal. Znamenal, že má perfektní nápad.
"Už to mám!" zvolala celkem zbytečně. "Když utečeme, budou se o nás bát, a pak nám slíbí cokoli." Začala nadšeně přednášet svůj nápad.
Julius musel uznat, že v tom něco je. Ale byl tu jeden háček. "Jak to chceš udělat?" zajímal se.
"Půjdeme přes les. Dneska v noci. Ale musíme se dostat pryč během jednoho dne. Zítra je totiž úplněk." Vysvětlila mu.
"Dobře, to by šlo. Sejdeme se o půlnoci u východu. Přijď přesně." Kývl na to Julius.

Zbytek dne proběhl stejně jako jakýkoli jiný. Ale těsně před půlnocí se před hlavní bránu proplížily dvě malé děti. Neměli sebou nic, jen trochu jídla na snídani. Oba si nechali své normální vzhledy. Chtěli přece, ať je rodiče najdou.
Přes les šli až do rána. Sem tam o něco zakopli, ale jinak jejich cesta proběhla bez problémů. I oni se celkem divili, jak lehce to šlo.
"Chce se mi spát." Postěžovala si Liz, když došli na malou mýtinu.
"To mě taky. Už sotva stojím na nohou. Tady to vypadá hezky a přístupně. Stačí si jen lehnout do trávy." Přitakal a oba si lehli.
Liz během pár minut usnula, ale Julius nemohl usnout. Zdálo se mu, že je něco v nepořádku. Ale po půl hodině vyhrála únava nad ostražitostí a on se ponořil do světa snů.
Ze stínu nedalekého stromu je kdosi pozoroval a čekal, až budou spát. Pak nastane jeho chvíle.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 10. června 2010 v 20:29 | Reagovat

dobrý, jen se mi zdá že ta holčička je na svůj věk dost chytrá :-)

2 Nel-ly Nel-ly | 23. října 2010 v 21:40 | Reagovat

Je to hezké a jestli má něco společného s Voldym je jasné, že bude chytrá :D
Ale vynechala bych ty připomínky v závorkách... buď to nějak opiš nebo to tam nepiš, čas od času je to doopravdy zbytečné.... například
Po jídle kývla na Juliuse a oba odešli (děti).
atd...

Ta možnost psaní je právě od toho, že všechno, co se děje nebo co vidíš, může popsat, jakkoliv zdlouhavě nebo třeba jednou větou, ale popisy děje, okolí a postav, ne konverzace, dělají příběh příběhem ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama