Prolog k MP

12. června 2010 v 14:53 | Tija |  Menší pokus
Ahojte. Rozhodla jsem se přepsat i Menší pokus. Nebudu ho moc předělávat, ale maličké změny nastanou.
Prolog je sice ze začátku úplně stejný, ale změna tam je, tak je třeba, abyste si alepsoň konec přečetli
Hezké čtení a hodně štěstí ve škole :D

Prolog

15. stol. - Francie
Uprostřed krásné louky leží dívka. Poblíž ní teče potůček. Na opačné straně se rozprostírá mohutný les. Vše je tak nádherné a vypadá to naprosto přirozeně.
Dívka má husté blonďaté vlasy a velké modré oči. Nese jméno Charlotta. Je jí šestnáct let. Právě teď má velké bříško a její dítě (či děti) se chystají na svět. Bohužel je poblíž jen pár mužů se zahalenou tváří. Ti nevypadají, že by ji chtěli jakkoli pomoci.
Charlotta hlasitě naříká. To zřejmě probralo muže a jdou ji na pomoc. Dítě se bez větších problémů dostává na svět. Hned poté muži mizí neznámo kam. Charlotta si toho, ale nevšímá. Dívá se na své dítě. Je to chlapec. Dívka se šťastně usmívá. Z dálky už slyší nějaké lidi. Věří, že ji pomohou a odvedou ji do jejího domu.
Aniž by si toho všimla, objevila se poblíž podezřelá osoba. Byla zahalena v plášti, z kterého jdou vidět jen oči. Ty jsou zvláštní, velmi zvláštní. V této době (rok 2010) byste řekli, že má kontaktní čočky, ale tak to není. Jeho oči jsou doopravdy FIALOVÉ. Po chvíli pozorování byste zjistili, že je to muž.
Pomalu se posouvá k Charlottě. Ta si ho všímá. Na její tváři se usadí úsměv. Vždyť vidí zase tvář člověka, kterého miluje.
Muž už je u Charlotty a bere do náručí svého syna. Chvíli se na něj dívá. Hned na to jde v jeho očích vidět hněv. Dítě vrací matce a odstupuje od nich. Něco hledá v kapse. Nachází to a vytahuje. Je to zdánlivě neškodný černý prach. Roztahuje dlaň. Míří jim na Charlottu. Fouká do prachu. Přitom si dává pozor, aby ani smítko prachu nešel na malého chlapečka. Jakmile si je jistý, že se Charlotta prachu nadechla, mizí stejně, jako se sem dostal. Ještě předtím jí šeptá hrůznou větu: "Neposloužila jsi mému účelu. Za to teď bolestivě zemřeš!!!"
Charlottě po tvářích tečou slzy. Není však sama. Opodál celou scénu pozoruje žena. Je naprosto zděšená. Ráda by Charlottě pomohla, ale nesmí měnit něco, co už se stalo. Abyste pochopili, tato dívka byla z budoucnosti vzdálené asi 25let.
Rozdýmává se v ní nenávist k muži, který právě odešel. Moc dobře ví, kdo to byl.
Z jejich úvah ji probouzí hlasitý rachot. Přijíždí kočár. Z něj vystupuje přísně vypadající žena. Svým sluhům, kteří přijeli s ní, nařizuje, ať vezmou Charlottu. Po té se rozjíždí. Dívka, doposud skrytá ve stínu stromů, je následuje. Pomalu mává rukou a stává se neviditelnou. Potřebuje vědět, co se bude dít dál.
Všichni se zastavují před velkým hradem. Ten otevírá své brány a kočár jede dál. Charlottu okamžitě vedou do jejího pokoje. Není na tom dobře. Celou dobu si uvědomuje, že ji někdo sleduje.
V Charlottině pokoji prohlídnou malého chlapečka.
Charlotta najednou cítí stejnou bolest, jakou cítila před chvíli. Na okamžik ji napadá, že to bude kouzlem, které na ni seslal neznámý muž. Tuto myšlenku hned zapuzuje. I lékařka (*nebo jak se to v té době jmenovalo) si tohoto všímá. Na tváři se jí rýsují vrásky ze starostí. Pochopila, co se děje. Charlottě se narodí ještě jedno dítě.
Trvá to dlouho, ale přece jen se hradem ozývá dětský pláč. Charlotta vypadá naprosto šťastně.
"Jak chceš, aby se jmenovali??" Ptá se žena s přísným výrazem.
"Chlapeček bude Arkarian a holčička (*druhé dítě) Nikola."
To jsou poslední slova, co Charlotta řekne. Hned na to, totiž umírá.

O 28 let později:

S trhnutím se probudím. Zase se mi zdál stejný sen. Už tři roky se pořád opakuje. Dívám se stále dokola na smrt své mámy. Na to jak ji můj otec zabíjí.
Možná by to nebylo, až tak špatné, kdyby mi to neukázala Lathenie. Je to má teta a zároveň vládkyně chaosu. Dokáže otevřít bránu času a přes ni posílá své vojáky, aby zničili dějiny. Říkají si Řád. Ale my je spíše nazýváme Řádem chaosu. Když říkám (píši) my, myslím tím sebe a strážce z organizace. Ti se snaží zabránit Řádu chaosu měnit minulost a bojují proti Lathenii. Před třemi lety jsem si také nechávala hrdě říkat Strážkyně času, ale pak jsem odešla. Což byl také důvod, proč mi Lathenie ukázala pravdu. Ona na rozdíl od svého bratra, Loriana, ví, že jsem jeho dcera.
Ale nejen kvůli tomu, že Lorian způsobil smrt mé matky, ale i protože její úmrtí beru jako svou vinu. Kdybych se narodila dříve než bráška, mohla by žít. Účel, který měl Lorian na mysli, bych splňovala. Chtěl totiž, aby jeho dítě bylo nesmrtelné (může ho zabít jen další nesmrtelný, ale nikdy nezemře věkem). Arkarian jim není, ale já ano.
Avšak Lorian ani neví, že jsem jeho dcera, natož aby věděl, že kromě něj, Lathenie a jejich bratra Dartemise, existuje další nesmrtelný.
Vysvětluji vám tady svůj život a přitom jsem se ještě ani nepředstavila. Jmenuji se Nikola. Prozatím mám černé vlasy a modré oči, ale postupem času (staletí) se jejich barva bude měnit.
Pomalu vstanu z postele. Poté přejdu ke skříni a vytáhnu své šaty. Poté se obléknu a přemýšlím, co dnes budu dělat.
Teprve tehdy si vzpomenu na vzkaz od bratra. Chtěl, abych se dostavila na přelíčení Tribunálu (ti společně vedou Strážce času). Mně se tam ale moc nechce. Poslední tři roky mě zvali snad každý měsíc. Trochu jim sedělo v žaludku, že jsem odešla bez vymazání paměti. Ale to by mi ještě chybělo. Abych nevěděla, kdo jsem a proč žiji nějak moc dlouho. To ani náhodou! Naštěstí mi nemůžou nic udělat.
Ale mohla by to být legrace. V poslední době jsem zjistila, že štvát je je celkem velká zábava. Vždycky vím jak je naštvat. A že to není nic těžkého. Stačí naznačit, že bych se mohla přidat k Lathenii a hned jsou jak draci. A když pak hned na nějakou dobu zmiznu, volají mě co nejrychleji zpátky, aby si to se mnou vyřídili.
Tak dobrá! Půjde se do Tribunálu. Aspoň si nějak zpestřím svůj nudný život. Ale i tak nevím, co dělat celý dnešní den. K Tribunálu budu moci až večer.
No, pro začátek bych mohla napsat Arkarianovi, jak jsem se rozhodla. On by byl rád, kdybych se vrátila zpět do organizace. Nemá ani tušení, proč jsem odešla. A snad se to nikdy nedozví. Nesl by pravdu těžce. S Lorianem si docela dobře rozumí a je jeho žákem. I když ten si myslí, že nejsme doopravdy sourozenci, že jsme jen byli v jednom sirotčinci a tam k sobě přilnuli.
Usednu ke stolu a do rukou vezmu brko. Na pergamen (*teda myslím, že tehdy už něco takového měli) krátce napíšu:

Dobrá. Přijdu.
Nikola

Papírek chvíli pozoruji a on zmizne. Už je odeslán směrem k domu Arkariana.
Tak a teď bych mohla jít trochu cvičit. S mečem sice už umím perfektně, ale vyžaduje to neustále opakování. K tomu musím zlepšovat své schopnosti.

Cvičím, opakuji a zlepšuji se až do večera. Pak se okoupu a jdu spát. Dlouho nemůžu usnout, ale pak cítím, jakoby mě něco vytahovalo z vlastního těla. Tento pocit moc dobře znám. Symbolizuje přenos časem.
Přesouvám se do Citadely, nejdůležitějším místě v životě organizace i strážců. Zde se všichni dozvídají detaily o své cestě, dostávají převleky i s vědomostmi o té určité době. Je zavěšena v meziprostoru a je absolutně nemožné dostat se tam bez vědomí či pomoci strážců, kteří v Citadele trvale pobývají.
Odtud jsem hned poslána do Athén, přesně 200 let před naším letopočtem. Tu sídlí Tribunál.
Ocitám se v perfektně upravených zahradách. Přede mnou se do výšky tyčí dům postavený z dórských sloupů. Vše se ještě leskne bělobou, ale za pár set let z něj zbytou jen trosky. Čeká tady na mě Perbatin, člen Tribunálu. Je velice vysoký a mohutný.
Beze slova mě odvádí do budovy. Nikdo zde na mě moc nemluví. Nemají mě v lásce. Když dojdeme až do jednoho z mnoha pokojů, jen stroze pronese: "Myslím, že víš, co máš dělat." A odejde z mé blízkosti.
Já se jen ušklíbnu. Tohle už znám. Ve skříni na mě bude čekat černá tunika s černým pásem jako znamení, že jsem nevítaný člověk. Zvláštní, když mě sem vždy zvou oni sami. Ale já si to oblečení na sebe nedám. Zůstanu, v čem již jsem. Jistě jim nebude vadit, že to jsou dlouhé rudé šaty (*to víte, šestnácté století!). I když možná je tím naštvu. Ale co, když to má být dramatické, tak co nejvíc.
Chvíli jen tak čučím do zdi, ale pak si začnu hrát se schopnostmi. Mám jich více než ostatní smrtelníci. Ti se narodí s maximálně dvěma, ale později mohou dostat další darem od někoho nesmrtelného nebo od členů Tribunálu. Já jich mám ale více a ještě jsem při svém přijetí dostala další.
Když si pro mě asi po půlhodině pošlou, zvednu se a jdu do jednací síně. Zastavím se přede dveřmi. Necítím se úplně v pořádku, ale dovnitř musím. Tak tedy otevřu a vejdu. Ozve se několikanásobné zalapání po dechu. Vím, že tohle jim asi nikdy nikdo neudělal a zřejmě ani dlouho neudělá. Všichni se na mě dívají, jako bych udělala něco špatného. Já se ale jen vzepřela jejich pravidlům.
Okamžitě si všímám, že jsem si zapomněla hlídat myšlenky a pustila je do prostoru. Ještě se je snažím zachytit, ale už se mi to nedaří. Doplují tedy k ostatním lidem v místnosti. Všichni jsou mozkovidi (*dokážou číst myšlenky) i Lorian. Já jím jsem také.
Kromě devíti členů Tribunálu a Loriana tu nikdo není. V místnosti se nachází jedenáct židlí, jedna v jejich středu je připravena pro mě. Ostatní se rozmístily do půlkruhu.
Lorian mi s přemáháním vzteku pokyne, ať si sednu. Pak promluví: "Jistě víš, proč jsi tady."
"Tuším, ale nevím." Odpovím a sladce se usměji.
"Není divu, že jen tuší. Vždyť se během posledních tří let provila snad polovině našich zákonů" ucedí jeden z Tribunálu. Ostatní jen souhlasně přikyvují a mručí.
"Jen jedna poznámka." Začnu mluvit. "Nemohla jsem porušit ŽÁDNÝ váš zákon, když ke Strážcům už tři roky nepatřím." Namítnu.
"To je důvod, proč tu jsi." Promluví Lorian. "Jelikož jsi od nás odešla, měla sis nechat vymazat paměť. To se však nestalo. A ani zablokování schopností se nám u tebe nepovedlo. Z nějakého důvodu vždy utečeš, než to stihneme."
"A vy se divíte. Kdo by si chtěl nechat vygumovat hlavu? Já rozhodně ne a budu utíkat tak dlouho, jak to jen půjde."
"To moc dlouho nebude. Jen setinu našeho času. Jsi smrtelník a brzy stejně jako všichni ostatní zemřeš. To se ti doopravdy chce do konce života utíkat?" přemlouvá mě nadále jejich všemocný vládce. Jen kdyby věděl, že já tu budu ještě, až skončí válka s Lathenií (ta se táhne od počátku věků). No jo, hold jsou špatně informovaní a jak mě jednou učil jeden z mých učitelů: neinformovanost znamená zkázu.
"To nemůžete vědět. Třeba se přidám k Řádu a Lathenie mi daruje schopnost věčného mládí (můžou vás zabít, ale neumřete věkem ani nestárnete). To bych tu pak byla skoro stejně dlouho jako vy všichni." Provokuji je, i když vím, že si zahrávám s ohněm. Sice mě nemůžou zabít, ale dokážou být ták
nepříjemní, že to až bolí. Už jsem dokonce uvažovala, že bych se trošičku vypařila z povrchu zemského, aby mě zase nepovolali na jednání, ale vždy jsem to zamítla kvůli bráškovi. Nerada bych ho tu nechala samotného.
"To je jen o důvod víc se tě co nejdřív zbavit." Syčí polovina Tribunálu.
"No, jestli se vám to povede, tak klidně, ale spíše bych řekla, že si svou paměť nechám. Víte, je to to nejcennější, co mám." Odseknu prudce. Příště sem asi už nepřijdu. Poslední dobou se pořád opakují a přestává to být legrace. Jejich naštvané pohledy mě sice pořád dokážou rozesmát, ale už to není ono.
Jelikož uznám, že tohle k ničemu nepovede, zamávám jim a přenesu se pryč. Není to nic těžkého. Stačilo použít křídla. Přes Citadelu se pak dostávám zpátky domů (při téhle cestě už není pomoc potřeba, ale i tak vás zaregistrují).
Když se má duše opět ocitne v těle, uleví se mi. Tohle přemisťování z těla do těla bych si klidně nechala ujít.
Radši se rozhodnu jít spát a hned, co vrátím hlavu na polštář, usnu.

Ráno se po probuzení a převlečení vydám k bratrovi. Určitě bude zase chtít vědět, jak to probíhalo. On je Tribunálu strašně věrný a u mě se dost musí přemáhat, aby mi nezačal dělat přednášky, jak jsou úžasní. Ale už ví, že na mě by to nemělo žádný účinek. Myslím, že kdybych nebyla jeho sestra, asi by se mnou už nepromluvil ani slovo.
Přenesu se před dům Arkariana a zaklepu. Dveře se po chvíli otevřou a jejich majitel v nich stojí značně rozespalý. Jakmile mě spatří, usměje se.
"Ahoj, Nikol." Pozdraví ji.
"Ahoj. Pustíš mě dovnitř?" optám se a on ustoupí z vchodu. Poté oba odejdeme do obýváku.
"Jak bylo v Tribunálu?" zajímá se hned, jakmile si sedneme.
"Hezky. Jen bych ti radila dneska jim nechodit na oči. A to prosím vyřiď všem, které potkáš." Poradím mu a začnu se smát.
"Neměla bys je dráždit. Může se ti něco stát." poradí mi znepokojeně.
"Nemusíš se bát. Budu v pořádku. Umím se o sebe postarat." Uklidňuji ho, ale jde na něm vidět, že mi nevěří.
"Nezbývá mi nic jiného, než v to doufat." Ucedí nakonec Arkarian. "Ale když už nechceš říci Tribunálu, proč jsi odešla, vysvětli to aspoň mě." Požádá mě tak, jak to dělává již pár let.
"Arki, tohle už jsme řešili." Unaveně si povzdechnu. Snaží se to zjistit snad vždy, když se s ním vidím. Kdybych ho neměla tak strašně moc ráda, už bych ho asi nenavštěvovala.
"Ale nikdy jsi mi neodpověděla. Nikol, jsem tvůj bratr. Můžeš mi říct cokoli. A vždy jsme si taky všechno říkali." Přemlouvá mě dál. Ale ani tak se nic nedoví. Nechci mu ublížit a navíc by mi možná nevěřil. Zřejmě by tvrdil, že to Lathenie nějak sehrála, ale pravda to není. Já však vím, co jsem viděla a nikdo mi to nevymluví.
"Bráško, ráda bych ti to řekla, ale nemůžu. Nechci ti ublížit." Chlácholím ho.
"Ale tím, že se mnou nemluvíš a neříkáš pravdu, mi ubližuješ. Jsme sourozenci, Nikol, i když tomu z nějakého důvodu nechce nikdo věřit."
"Já vím, ale nic ti říct nemůžu. Věz, ale že mám dobrý důvod Loriana nenávidět." Vím, že tohle se mu líbit nebude. Lorian je pro něj jako otec (teď přehlédněme skutečnost, že jím opravdu je) a Arkarian si myslí, že mu vděčí za domov. Jen neví, že nebýt jeho domov by měl od narození.
"A to jaký? Lorian je dobrý člověk. Nikdy by neudělal nic špatného." Brání svého otce.
"Není zas tak dobrý, jak si myslíš. Kdyby nechtěl vládu nad Zemí sám, nikdy by do boje proti Lathenii nešel. Není dobrý. Jen chce vládnout malebnějšímu místu než jeho sestra. Nikdy mu nešlo o nic jiného než o jeho moc." Snažím se Arkariana přemluvit. On ale vypadá, jako by tahle slova nebral na vědomí. Všechno má pro něj jakékoli řešení, pokud jím není Lorian jako zlý. Snad jednou za pár stovek let, zjistí, že ne vše je růžové.
"Ale šlo. Tuhle Zemi má rád. Ale ty mluvíš, jako někdo z Řádu."
"Jako někdo z Řádu?" opakuji po něm pomalu. Na Arkarianovi lze hned vidět, že ho mrzí, co teď řekl a chce to změnit. "No jestli ti to tak připadá, tak to tak možná bude. Protože v Řádu si nikdo nedělá idealistické naděje, že by nesmrtelným šlo o něco jiného než o moc. Ví, že je Lathenie zlá a ví to i o Lorianovi. Na rozdíl od Strážců mají jasnou hlavu a do války jdou nezaslepeni, tak jako třeba ty. Než patřit ke strážcům, to se radši přidám k Lathenii. Ta alespoň nelže." Jsem už značně vytočená. Takhle mě bráška ještě nenaštval. Jak může tvrdit, že mluvím jak někdo z Řádu? To mně nezná?
"To snad nemyslíš vážně. Přidat se k ní? Zbláznila ses? Jen mi proboha neříkej, že už jsi to udělala." Zhrozí se. A to je snad poslední kapka. Že tohle naznačuje Tribunál, mi nevadí, ale vlastní dvojče? Lorian pro něj asi znamená víc jak já.
Smutně pokývám hlavou: "Snad jednou poznáš pravdu." Zašeptám jeho směrem a přenesu se. Teď ho nejméně sto let nechci ani vidět. Za to, co naznačoval, možná i dvě stě let.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 14. června 2010 v 20:52 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama