ER- Zkoušky a rozhodnutí

4. června 2010 v 22:50 | Tija |  Elizabeth Radlleová
Ještě dnes Vám dodávám další kapitolu. Je celkem nudná a nezáživná, ale dlouhá. Jen si nezvykejte, že bych psala kapitolky tak rychle (2 za 2 dny), protože to je dnes asi jen vyjímka. Ale možná taky ne :D.
No užijte si tuhle kapču a ať se vám líbí.
P.S.: nezapomeňte komenty!



2. kapitola

Mladou dívku probudil budík. Otráveně ho zaklapla a namáhavě otevřela svá modrá očka, která se jí hned změnila na hnědé. Opatrně se posadila na posteli, prohrábla si své černé vlasy a zasténala. Všechno ji bolelo a byla nevyspalá. Ještě štěstí, že dneškem jí škola a namáhavý výcvik končí. Jen kdyby její matka aspoň na chvíli slevila z náročnosti cvičení. Ale tvrdila, že to prý jednou bude potřebovat.
"Liz, vstávej už! Musíme zase začít." Křikla na ni její matka.
Asi jste již pochopili, že tato mladá šestnáctiletá dívka je Elizabeth Radlleová. Teď se tak již nejmenuje. Když se se svou matkou před jedenácti lety přenesla z hradu Lorda Voldemorda, musely se obě přejmenovat (alespoň příjmení), aby je Pán zla nenašel. Zvolili si jako své nové příjmení Boltnová. Liz si musela změnit i svůj vzhled, což jí nijak moc nevadilo. Stejnak si jej měnila skoro pořád. Ale nejhorší bylo, že nemohla chodit do žádné normální kouzelnické školy. Její matka se bála, že i přes všechna opatření by je to mohlo ohrozit. A tak Liz učila sama, a aby to měly nějak doloženo, chodila Liz každý rok na zkoušky, jestli umí to, co umět má.
Liz vstala a začala se rychle oblékat. Oblečení si přichystala již včera, a tak byla hned hotová. Ani se nepotřebovala líčit. To mohla udělat svou mocí metamorfomága.
Voldemordova dcera vyšla ze svého pokoje oblečena v černé sukni po kolena a růžového trička. Jelikož měla jít dnes na poslední přezkoušení, zvolila si svou nejběžnější podobu: černé vlasy a modré oči.
Zamířila ke schodům a po nich pak dolů až do jídelny. Tam již čekala netrpělivá Elena s uvařenou snídaní.
"Je dobře, že konečně jdeš. Najez se rychle nebo to nestihneme." Říkala jí hned matka.
"Mami, neboj. Nic se nemůže stát. Stihneme to a já díky tvému učení všechno hravě zvládnu." Uklidňovala ji dcera a kašláním kryla svůj smích. Už si zvykla, jak matka vyvádí před všemi důležitými věcmi.
"Já vím, holčičko. Ale ještě bych s tebou chtěla něco probrat. Prakticky celý svůj život jsi zavřená v tomto domě a neznáš žádné kouzelníky krom těch na zkouškách." Začala, ale Liz ji hned přerušila.
"Ale já tu nejsem zavřená. Vždyť často chodím ven a mám hodně kamarádů. I když to jsou všechno mudlové."
"To je sice pravda, ale měla bys poznat i náš svět, nejen ten mudlovský. Tak mě napadlo, že bys mohla chodit do kouzelnické školy. Tvůj otec nás již jistě nehledá a byla bys tam v bezpečí. Navíc, i kdyby zjistil, kdo jsi, už umíš dobře kouzlit a ubránila by ses. Stačilo by jen vybrat nějakou dobrou školu. Nemusela by ses ani moc učit, protože vše už umíš. Ale jelikož normálně se končí škola v sedmnácti letech, nedostala by ses na lékouzelnickou školu, tak ten rok můžeš zabít poznáváním kouzelníků. Co na to říkáš?"
"Ale mami. Když to vše umím, proč bych tam chodila? Navíc tady mám kámoše a s těmi by se mi přes sovu špatně psalo, i když ví o kouzlech." Zanaříkala Liz.
"Ano, ale získala bys další přátele a ještě bys poznala, co to vlastně znamená, být čarodějkou. Nechej si to projít hlavou a ještě dnes mi řekni svou odpověď."
"Jasně." Kývla mladá čarodějka, aby s tím matka přestala. Přejela pohledem prostřený stůl, vzala si chleba s marmeládou a začala jíst. Během toho přemýšlela, co by mohla se svou partou dnes podniknout. Když už je i pro ně poslední den školy (ale oni musí v září zase zpátky), mohli by si třeba zajít na diskotéku a být tam až dlouho do noci. Jejich rodiče by jistě nic nenamítali. Na podobné věci si již jistě stihli zvyknout.
Něco takového bych na kouzelnické škole dělat nemohla. Napadlo Liz najednou, až sebou trhla. O tomhle uvažovat nebude. Stejnak na žádnou školu nemá v plánu jít. Byla by tam určitě strašná nuda. Samé učení a žádná zábava.
"Už jsi dojedla?" optala se Elena a tím vytrhla Liz ze zamyšlení.
"Ano. Můžeme jít." Přitakala Liz a vstala od stolu. Zašla si do předsíně pro kabát a vzala i matčin. Ta si jej převzala, kývla na svou dceru a obě se naráz přemístily.
Objevily se v malé místnosti mezi mnoha dalšími kouzelníky. Ti se přemisťovali na různá místa nebo rychle spěchali tam, kam potřebovali. Čirý ruch, který zde vládl, nebyl nic neobvyklého. Nalézaly se totiž na Ministerstvu kouzel v Americe.
Liz se svou matkou zamířila dveřmi nalevo a octly se v dlouhé chodbě, která vedla k výtahům. I tam bylo mnoho čarodějů a také sov, které měly k nožce přivázané papírky s dopisy, jež musely přenést od jednoho úředníka k druhému.
Výtahem vyjely do třetího patra. Tady už takový ruch nevládl. Z výtahu vystoupily jen Elena se svou dcerou. Obě si to pak vykračovaly ke Zkoušecí komisy. Zkoušky měla Liz dělat přesně za dvacet minut, tak to stihly hezky.
Když došly ke správným dveřím, zaklepaly. Dveře se okamžitě otevřely. Za nimi stála přísně vypadající žena a pustila je dovnitř. Místnost měla šest dveří a každé bylo označeno odpovídajícím římským číslem.
"Takže, tvé jméno?" otočila se k Liz a posunula si své velké brýle prstem po nose, aby lépe seděly, a zadívala se do dlouhého seznamu jmen.
"Elizabeth Boltnová." Odpověděla jí poslušně Liz a mírně ironicky se usmála.
"Boltnová… Á, tady to je. Jdi do pátých dveří. A někam si sedni. Začneš písemnými zkouškami. Doufám, že se ti povedou co nejlépe." Usmála se stará žena a její vrásčitý obličej najednou nevypadal tak moc přísně.
Liz pohlédla na svou matku a kývla na ni. Teprve poté se vydala k určeným dveřím a zmizela za nimi.
Vešla do středně velké místnosti, kde byly jen 30 školních stolů pro jednoho a u každého jedna židle. Už tu sedělo asi deset děcek různého stáří. Všichni vypadali velice napjatě a s úzkostí očekávali začátek zkoušky.
Liz si vybrala stůl úplně vzadu a sedla si k němu. Již na něm byly nachystány brky, opatřené proti podvádění. Inkoust nikde nebyl, protože brka psala sama.
Dcera vy-víte-koho se marně snažila zahnat svou nervozitu. Nepomohlo jí ani, že vše umí perfektně. Ale dělala OVCE a ty prý bývají těžší než jiné zkoušky. I když její matka ji na ně připravovala velice pečlivě.
Liziny úvahy přerušilo až odkašlání dospělého kouzelníka.
"Vítejte." Řekl. "Já jsem Jake Hunter. Dnes máte psát některé ze zkoušek, a jelikož Vás neznám, hlaste mi postupně jména, ať Vám mohu dát papíry se zadáním. Když ho dostanete, ještě ho neotáčejte. Pokud to uděláte, budete okamžitě vyhozeni od zkoušek. Teď prosím ta jména."
Postupně všichni hlásili, jak se jmenují a dostávali své pracovní listy. Jak si Liz všimla, byla tam jediná, která dělala OVCE.
Když všechny papíry byly rozdány, seznámil je Jake ještě s dalšími podrobnostmi a začalo se.

O pár hodin později se Liz, o poznání šťastnější, vydala hledat svou matku. Už napsala všechny testy a i praktickou část měla za sebou a teď jen musela počkat, až jí přijdou výsledky. Ale teď již mohla domů.
"Mami, už jsem hotová." Hlásila Eleně, jakmile k ní přišla. Ta se na ni usmála a zvedla se z lavičky, kde seděla.
"To jsem ráda, děťátko. V tom případě můžeme domů." Navrhla a hned jakoby se po nich zem slehla.
"Tak jak ti to šlo, holčičko?" zeptala se Elena své dcery doma, když se s čajem v ruce usadily u krbu.
"Myslím, že dobře. Praktická část byla celkem lehká, jen jsem si nemohla vzpomenout na jednu přísadu v lektvaru štěstí. Písemka byla horší. Myslím, že z věštění neprojdu. Nikdy mně to nebavilo, a tak jsem se na to moc neučila. Ale dějiny byly nejlehčí. Ptali se na taková primitivní věci. Kdy byla Skřítčí válka, které země se do ní zapojily a podobné lehké věci."
"To asi bude tím, že tě skoro nic nezajímá víc než dějiny." Poznamenala pobaveně její matka.
"A mami, teď když to mám všechno za sebou, mohla bych jít s ostatníma na diskotéku? Prosím." Udělala Liz na Elenu psí oči, o kterých věděla, že na ni zabírají.
"Ale měla by ses vyspat. A odpočinout si." Namítala matka.
"Já vím, ale to mohu jindy. Tak pustíš mně?" naléhala dál dívka.
"No dobrá. Tohle je přece tvůj den. Ale přijď před půlnocí domů."
"Ano mami. Tak já se jdu přichystat." Vyskočila Liz z křesla a běžela do svého pokoje. Tam přistoupila ke skříni a začala se prohrabovat svými věcmi a vybírat si oblečení.
Když vyházela skoro půlku skříně, našla konečně to dokonalé. Upnuté světle modré minišaty. K nim si oblékla černé punčochy. Pak se postavila k zrcadlu a začala zkoušet různá líčení. Jelikož byla metaformág, neměla doma žádné šminky, a tak si musela vystačit se svou schopností. Na víčcích zvolila kouřově šedou přecházející až do černé. Do vlasů si přidělala pár modrých pramínků, trochu si je zkrátila a zapletla do lehkého ale "in" účesu.
Jakmile byla učesaná, vybrala si ze své sbírky náušnic stříbrné středně velké kolečka. K tomu přidala řetízek s půlměsícem, který dostala od přátel k narozeninám, a náramek z korálků.
Takto nastrojená se vydala na místo setkání do tanečního klubu. Před jeho vchodem stál bodyguard, který kontroloval, jestli u sebe někdo nemá zbraň. Nedaleko něj se partička tří dívek a čtyř chlapců bavila vtipy. K nim Liz zamířila.
"Ahoj." Pozdravila je a oni ji odpověděli stejně.
"Hej, Iva tvrdila, že prej jdeme oslavovat tvé zkoušky a konec školního roku. Jak jsi tedy dopadla?" zeptal se jeden z chlapců, Simon. Byl nejvyšší a poněkud mohutný. Dlouhé vlasy a náušnice v uchu působili drsně, ale v podstatě to byl milý kluk.
"To ještě nevím, ale asi dobře. A co vy ve škole? A kde je vlastně Vlasta?" odpověděla Liz a hned kladla otázky.
"Vlasta má zaracha. Její rodiče nepřenesly přes srdce ty dvě čtyřky." Zasmála se malá hnědooká blondýnka, Iva.
"Jo, ta měla smůlu. My jsme všichni vyvázli jen s trojkama, ale Dalibor má zase samé jedničky. Jakoby ho to ještě bavilo." Dělal si z kamaráda legraci další chlapec, Matěj. Svým bezelstným úsměvem ale dával najevo, že to nijak špatně nemyslel. Hnědé nakrátko ostříhané vlasy dnes asi neviděly hřeben a modré oči nenápadně schovával za brýlemi.
"Jo, furt lepší, jak ty vaše trojky jen z ajiny. Vy byste snad byli schopní propadnout i z těláku." Namítl naoko dotčeně Dalibor. Mezi ostatními vynikal svou černou barvou kůže. Černé chaoticky vlněné vlasy měl vpletené do copánků.
"Ale kluci, nehádejte se. Kdo Vás pak má poslouchat." Pokárala je z legrace Dana, odhodila si své nazeleno obarvené dlouhé vlasy z šedých očí.
"Jen je nech, Dano. Oni se vyhádají a zas budou v pohodě."usmívala se na ně Liz.
"Jo, my budem v pohodě." Přitakal Matěj, objal Ivu kolem ramen a dal jí pusu.
"To sice ano, ale nechtěli byste jít konečně dovnitř? Dohadování venku je celkem zbytečné." Vložila se do toho většinou tichá Zita.
"Jasně, deme." Přidal se poslední ze skupiny, Kuba, do rozhovoru a všichni se odebrali dovnitř klubu, kde se spustili do víru tance, alkoholu a cigaret.
Asi po půlhodině se Liz octla na jednom místě se Zitou. Byla jí ze všech nejbližší a tak se rozhodla svěřit se jí s matčiným návrhem.
"Já bych do toho šla. Můžeš poznat nový svět i zemi. A s námi v kontaktu zůstaneš tak i tak. Stejně se tento rok polovina z nás rozprchne na jiné školy, tak běž taky. Jestli ti to pomůže v dalším studiu, bude to alespoň nějaké plus. A když se budeš nudit, nikdo neříká, že tam musíš zůstat." Prozradila svůj názor Zita a ostatní Liz také radili, aby odešla.
"No, tak dobrá. Kouzelnická školo, čekej na mě." Rozhodla se nakonec mladá čarodějka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama