Od procitnutí po zánik

1. prosince 2010 v 1:01 | Tija |  Jednorázovky
Ahoj,
mám tu pro vás jednorázovku. Není to HP a ani nemá žádný děj a ještě je to strašně krátké. Původně to bylo sepsáno do německé soutěže, ale mně se to líbí, tak vím to sem dám. Je to v češtině ještě před překladem.
Držte mi palce, protože, jestli tu soutěž vyhraju, pojedu do VÍDNĚ. A teším se tam už teď.
Mějte se hezky.
Tija

P.S.:snad se mi brzy podaří sepsat další kapitolku k povídkám, ale asi to nebude hned, tak se mnou mějte trpělivost :D

Od procitnutí po zánik
            Dobrý den. Jmenuji se Plast a kdysi jsem byl Plast - PET lahev. Mám mnoho bratrů a bratranců, kteří jsou složeni ze stejného materiálu jako já, ale lidé jim dali jinou podobu. Dnes bych vám chtěl popovídat o historii a budoucnosti mě i ostatních plastů.
            Vše začalo již před mnoha tisíciletími. Tehdy byl náš prapředek, plankton, zavalen usazeninami. Bez vzduchu se začal pomalu proměňovat. Tehdy vznikl náš předek, ropa. Po staletí zůstali spolu na jednom místě. Pak náhle začali někteří mizet. Nikdo nevěděl, co se děje. Pak jednoho dne únosci odkryli svou tvář. Byli to lidé. Od té doby jsme jejich otroci.
            Moje existence začala před několika lety v lidské továrně. Tam mě oddělili od přátel pomocí procesu, který nazývali frakční destilace. Nevím, co se dělo dál. Když jsem procitl, byl jsem Plastem. Měl jsem velice zvláštní tvar a barvu. Nikdy jsem nic podobného neviděl.
            Lidé mne přendali k ostatním směšně vyhlížejícím Plastům. Od těch starších jsem se dozvěděl, že teď budu sloužit lidem. Byla ze mě PET láhev. Čekal jsem jen na to, až mě naplní vodou. Pak ze mě mají lidé pít.
            Když nadešel můj velký den, naplnili mě vodou a přidali k ostatním mého druhu. Poté jsem putoval obrovskými jezdícími kvádry do obrovských nejezdících kvádrů. Později jsem se dověděl, že se jmenují obchody.
            V obchodech jsem byl vystaven na obrovském prostranství. Byli tam se mnou i jiné Plasty - PET lahve. Všichni jsme čekali až si nás nějaký člověk koupí. Smutně jsem se díval, jak si všichni berou mé přátele, ale mě jakoby nikdo nechtěl. Avšak i na mě se jednou dostalo.
            Do ochodu přišel sympatický člověk. Postrkoval před sebou vozík a bavil se s prodavačem. Již jsem ho tam párkrát viděl. Prodavač mě vzal do rukou a něco člověku sděloval. Pak si mě člověk přidal do vozíku a koupil si mě. Měl jsem jej rád. Nosil mě všude sebou! Občas otevřel mé víčko a vzal si část mé vody. Mně to nevadilo. Přátelé si přece mají pomáhat a on měl očividně málo vody. Já ji zase měl moc. Myslel jsem si, že tohle přátelství je navždy.
            Pak však přišla chvíle, kdy ve mně již nebyla žádná voda. Tehdy mě můj přítel jen tak vyhodil do koše. Já ale i přesto pevně věřil, že mě má rád. Vždy, když se objevilo světlo, myslel jsem si, že je to můj člověk. Ale vždy jen někdo jiný přihodil další Plast - PET láhev. Ostatní měli stejnou zkušenost jako já.
            Po nějaké době mi došlo, že mě můj člověk využil. Konečně jsem pochopil, proč mi starší ještě v továrně říkali, že jsme jejich otroci.
            Jednou si pro nás někdo přijel. Vypadal poněkud zanedbaně. Vůbec se nepodobal mému prvnímu majiteli.
Vytáhl mě i ostatní Plasty - PET lahve a dal nás do obrovských děravých pytlů. Tam již byly další mého druhu. Smutně jsme se pozdravili a začali si povídat své příběhy. Přitom nás muž vezl na kole velkou dálku.
            Jako první povídal modrý Plast - PET láhev. Vyprávěl nám svůj příběh:
            Je to již dávno, co jsem byl se svou paní. Jednou jsme byli v jednom velikém domě. Procházeli jsme kolem pána s diktafonem. Ten do něj volal, že nejsme ekologické věci a měli by nás přestat vyrábět. Zmiňoval se i o těchto místech. Tvrdil, že je to špatně, že by se žádní lidé neměli tak moc dřít, aby přežili. Vůbec ho nenapadlo, že by se snažil nějak pomoct nám! Jen neustále opakoval, že jsme špatní pro přírodu a už bychom neměli být! Tenkrát jsem úplně ztratil iluze o lidech. Vůbec je nezajímáme. Jsme jen otroci.
            Dopovídal svůj příběh a odmlčel se. Nikdo ani nedutal. Chtěl jsem promluvit, ale už jsem to nestihl. Zanedbaný pán vzal náš pytel a předal ho někomu jinému. Pak jsem již nic neviděl. Ostatní mi totiž zavazeli ve výhledu. Ale od nich jsem slyšel, co se děje. Byli jsme vhozeni do ještě většího pytle a pak převezeni do krychlovité místnosti. Poté nás něco začalo stlačovat. Stlačilo nás to těsně k sobě a odvezlo zase jinam. Již jsem nevěděl, kde začínám a končím.
            Než jsem se nadál, byli jsme mezi dalšími podobně stlačenými Plasty. Už jsme nebyli Plasty - PET lahve jen prostě Plasty. Najednou na nás začali navážet hnědou hmotu, hlínu.
            Již dlouho jsem pod hlínou. Čas trávíme vyprávěním svých životů. Ale už tu není nikdo, jehož život bych podrobně neznal. I mezi tolika mého druhu se cítím strašně osaměle.
            Skoro si připadám, jako náš prapředek, plankton. A možná se jednou stejně jako on začnu proměňovat v něco jiného. Jen doufám, že znovu nepřijdou lidé. A pokud ano, tak že se budeme umět bránit. Tentokrát už totiž víme, že jim na nás nezáleží.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama