TaZZ - Prolog

8. února 2011 v 12:35 | Tija |  Tam a zase zpátky
avatar
Dala jsem se do přepisování další povídky. V původní verzi ji můžete najít jako Souboj magií. Kapitoly, které jsou napsané jen opravím a sem tam pozmením nějakou větu, jinak to zůstane stejné.

Teď zrovna jsem nemocná, tak jsem se rozhodla,že u starších povídek opravím gramatiku. Snažím se o to, ale pořádně mne to štve. Nedokážu pochopit, jak jsem kdy mohla sepsat tolik chyb. A nebo, že jsem takové blbosti, vůbec kdy napsala.

Kapitolku bych chtěla věnovat Kvídovi, který se sice ještě nenarodil, ale bude to můj bráška. Samozřejmě se nebude jmenovat Kvído, ale prozatím mu tak říkáme. Pak to bude asi David. Což si sice moc nepolepší, ale alespoň to je normální jméno.

Mějte se hezky a užijte si kapitolu

Tija

P.S.: Komentáře by nebyly na škodu :D
podtržítko

Prolog

Mlaďoučká dívenka, nemohlo být jí více než 15, procházela po celkem útulném pokoji. Mnoho lidí by se divilo zdejší výzdobě. Na poličkách se sušily různé rostliny anebo tam byly různobarevné svíčky, kameny všech tvarů a barev a několik tajemně vypadajících knih. Místnost se utápěla v ponurém světle. Malíř musel mít při malování pochmurnější náladu, jelikož zdi natřel modro-černou barvou. Světla zde také pronikalo méně, než bývá v tuto hodinu zvykem. Způsobily to také velké a určitě těžké závěsy na oknech. Vše jakoby se připravovalo ke spánku.

Dívka měla úsměv na rtech. Pomalu jakoby přitančila k závěsům a jedním rázným pohybem je odhrnula. Hned ji do očí udeřilo příjemné ranní slunce. Prosvětlilo celou místnost. Teď šlo vidět, že tam viselo více poliček s dalšími zvláštními věcmi, které byste do dívčího ani chlapeckého pokoje nedali. Ač tu bylo mnoho místa, nikde byste ani okem nezahlédli nepořádek. Vše se zdánlivě nacházelo na svém místě.

Děvče nechalo chladné sluneční paprsky, aby ji hladily po tváři. Netrvalo dlouho a otevřela okno dokořán. K vzduchu prosycenému vůní bylin a vonných svíček se přidal čerstvý vzduch s vůní rozkvetlých rostlin a stromů.

Venku vše kvetlo. Z dívčina okna byla krásná podívaná. Na louce za domem vzkvétalo mnoho stromů. Mezi nimi poletovali krásně zbarvení ptáčci a zpívali si ranní písničky. Včely bzučely a pilně opylovaly nádherné keře a překrásné květiny. Nic je nerušilo od práce. Jen bručení motorů aut, jezdící na blízké silnici a mírný zápach z nedaleké továrny na mléčné výrobky.

Dívka se zhluboka nadechla. Pak se nepřestávajíc usmívat otočila a tanečním krokem přešla k zrcadlu, visícímu na zdi. Z oranžové poličky, stojící vedle zrcadla, vzala do ruky kartáč na vlasy. Pomalými a jemnými pohyby si rozčesávala své delší hnědé vlasy. Přitom ji ve světle zelených očích planuly šťastné plamínky.

Dočesala si vlasy a hřeben vrátila na své místo. Poté udělala pár kroků v něčemu podobnému skříni. Otevřela "to". Z věšáku vyndala blankytně modré šaty sahající po kolena s krátkým rukávem. Šaty si na sebe oblékla. Jelikož byly úplé, zvýrazňovali její celkem tenkou postavu.

Již oblečena přešla pokoj a vzala do ruky zelenou knížku s motivy listů. Rozevřela ji. Hned na první stránce bylo krasopisně napsáno: KOUZLA. Nenechte se mýlit. Nejde o žádné triky, ale nefalšovaná kouzla, které může zvládnout každý, musí si jen věřit.

Pod nadpisem kouzla bylo už méně úhledně napsané jméno vlastnitelky a také hrdinky našeho příběhu: NELA FIDOVÁ.

Nela listovala do dalších stránek a očima četla názvy zaříkávadel: Splněná přání, Proti nespavosti, Proti zlodějům, Sebedůvěra, Vyrovnávací síla… a tak dále, až došla ke kouzlu Nalezení ztracené věci. Začala si hned chystat potřebné věci. Velká čtvrtka papíru, tužka, kousek jantaru. Vše našla na svých poličkách a ve skříních. Jantar měla v podobě přívěšku na krku ještě s několika jinými kameny.

Na papír nakreslila velký kříž a položila to na zem zhruba v polovině pokoje, neboli na místo, kde naposledy viděla ztracenou věc. Na papír si stoupla a do pravé ruky si dala jantar. Pomalu se začala točit ve směru hodinových ručiček. Zavřela oči.

"Energie ztraceného a znovu nalezeného, ukaž mi cestu." Odříkávala při točení. Jantar začal být na některých místech teplejší. Nela se chtěla přestat točit a vydat se tím směrem. Jenže ať se snažila, jak se snažila, nedařilo se jí to. Jako by jí tajemná síla nutila se dále točit. Točila se rychleji a rychleji. Přestala vnímat zvuk ptáčků a vůni bylin.

Po zhruba pěti minutách čím dál rychlejšího točení, se sesunula k zemi. Avšak na podlahu dopadla jen jantar uvázaný na provázku. Dívka jakoby se rozplynula ve vzduchu.

Kniha, kterou před kouzlem zavřela, se pod náporem větru otevřela znovu na stejné stránce, kde bylo kouzlo. Pod ním bylo znatelně napsáno: PROVÁDĚT JEN O PŮLNOCI!

Kniha najednou stejně jako dívka zmizela. Nikdo nemůže předem říci, kde se objeví, ani co to kouzlo ve skutečnosti udělalo. Po všem zbudou jen nevyřčené otázky.


***


U nevelkého jezírka poblíž majestátného hradu rostlo několik stromů. Jejich listy již byly zbarvené jako na podzim. Pomalu se snášely k zemi a neposlušně padaly do knih a pergamenů sedícím dětem. No dětem, všichni už vypadali celkem dospěleji, ve věku kolem deseti až osmnácti let. Všichni museli dávat pozor, aby nějaký ten lístek nespadl na právě napsanou větu či slovo. Potom by tam totiž mohl zůstat krásný otisk do inkoustu, který se k úkolům prostě nehodí. Listy střepávali pryč, avšak mnoho z nich vzdalo tento boj a odešlo do hradu či dále od stromů.

Venku bylo ještě teplo. Přesto foukal celkem chladivý vítr. To se také odráželo na oblečení studentů. Téměř všichni na sobě měli teplejší mikiny, avšak našli se i tací, co seděli jen v krátkých rukávech.

Někteří žáci seděli zahloubáni do svých knih a úkolů, jiní si povídali a vesele se smáli, a jedna skupinka dokonce nenávistivě pohlížela na všechny ostatní a zdálo se, že je pomlouvají.

V tomto celém poklidu se na první pohled nenajde nic zvláštního. Jenže to je jen zdání. Stačí se podívat pozorněji a pečlivěji, abyste si všimli všech zvláštních věcí.

Tak třeba o pár metrů dál, něž jsme se do této chvíle nacházeli, se zatím potichu hádá jedna dvojice a skoro nikdo je ještě nezpozoroval. To se, ale mělo brzy změnit.

"Pottere, už mně konečně nech!" mluvila rozhořčeně jakási rudovláska. Vypadala hodně naštvaně. Ze smaragdově zelených očí ji jen sršely blesky.

"Ale Evansová, pojď se mnou na to rande. Jen na jedno." Mluvil k ní černovlasý chlapec. Na hlavě měl vrabčí hnízdo jako by se celá století nečesal. Zato v čokoládově hnědých očích byste zahlédli velkou něhu a lásku k rudovlasé dívce. Tu to, ale viditelně nezajímalo.

"Nikdy! Už to konečně pochop a nech mně na pokoji!" zakřičela dívka na chlapce. V tu chvíli se na ně otočili všechny pohledy. V nich šla vidět zvědavost. Už si na tyto hádky zvykli, ale vždy se malilinko lišily a byla to velká zábava.

"Proč ne, Evansová?" nechápal chlapec. Přesto se nepřestal tvářit sebevědomě. Jeho jistota, že ho milovaná dívka miluje, zůstala neochvějná.

"Protože jsi jen namachrovaný pitomec!" Ohradila se dívka a pohodila dlouhými vlasy. Jak ona ho nesnášela!

Jenže tohle není jediná věc, která se tam děla. Po další chvíli hádání, se stalo něco mnohem zajímavějšího.

Náhle, jako blesk z čistého nebe, se během hádky ozval výkřik. Nikdo se již nezajímal o spor dvou mladých lidí a rychle se otočili směrem k původu křiku.

Dívka, která křičela, stála u jezera a zděšeně se dívala na něco za stromem. Téměř nikdo neviděl, co tam je. Jen někteří tam se s překvapenými výrazy rozběhli. Hned po nich tam šli i zvědavci z jiných míst, aby zjistili, co se děje.

Téměř všem se naskytl pohled na bezvládné lidské tělo, oděné do blankytně modrých šatů. Mnohým ze studentů připadalo, že již nežije.

"Je mrtvá? Kdo to je?" a hodně dalších otázek se ozývalo v davu. Slova splývala dohromady a za chvíli už nešlo rozeznat, co kdo říká.

Dopředu se tlačilo pár starších žáků. Ti mladší jim uhýbali. Již brzy byli dvě dívky a dva chlapci s odznakem, kde bylo napsané velké zlaté P, u děvčete. Rychle si k ní přiklekli a zjišťovali, zda ještě žije.

"Nahmatala jsem tep." Zhodnotila po chvíli jedna z dívek, která měla na sobě, stejně jako ostatní, černý plášť se žlutým lemováním.

Ti zbylí skončili svou práci a rozhodli se pokusit rozpustit celý ten dav. Moc se jim to nedařilo. Každý ze studentů se chtěl dále dívat, co se děje. Jen malá skupinka, která měla černým plášť se zelenýmlemováním, se nezaujatě vydala pryč. Nezajímalo je, co se tam děje.

Netrvalo to ani pět minut a už k nim všem přibíhala postarší dáma. Rychle se hrnula ke stromu a pak k bezvládnému dívčímu tělu. Za ní se valili další starší lidé. Všichni byli oděni do různě barevných a různě střižených plášťů, které vypadali jak z doby kamenné.

Postarší dáma vytáhla jakýsi proutek, mávla s ním a něco řekla. Dívčino tělo se vzneslo do vzduchu. Dáma s levitující pacientkou odcházela do hradu.

Ostatní starší lidé, asi učitelé či profesoři, rozpouštěli dav studentů. Jim se to již dařilo, jelikož předmět jejich zájmu byl již pryč.

Všem však vrtalo hlavou, kdo je ta neznámá dívka a také jak vlastně vypadá, jelikož nikomu z nich se nenaskytl pohled do její tváře. Tu totiž měla celou dobu krytou hnědými vlasy.

V brzké době proletěla celým hradem spousta fám, o tom, co se vlastně stalo a jak se sem děvče dostalo. Ale žádná z nich se ani trochu nepřiblížila k tajemné pravdě. Nikdo, ani samotný ředitel školy, si nebyl schopen představit tu tajemnou sílu, která byla spuštěna jedním velice lehkým kouzlem a teď bude míchat celé historii karty.

***

V kruhové místnosti kdesi v hradu se nikdo nenacházel až na červeného ptáka, který vypadal jako by hořel. Byl to fénix.

Z nenadání se na pracovním stole uprostřed místnosti objevil hrubý zelený sešit. Fénix se okamžitě zvedl z bidýlka, kde byl, a přiletěl k sešitu. Vzal ho do svých drápů a i se sešitem zmizel v plamenech. A několik minut později se vrátil zpět, ale malou hrubou věc už sebou neměl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 9. února 2011 v 19:29 | Reagovat

To bolo krásne . :) Ja obvykle (teda vlastne skoro nikdy) poviedky z tejto doby nečítam, ale tu ma začiatok oslovil . :) Teším sa na ďalšiu kapitolu .

Inak, gratulujem k brááškovi... pri Kvídovi mi skoro vypadli oči, Dávid je už lepší . :D Keď sa mal narodiť môj brat, tak sme ho volali Jakob, presvedčení, že to bude Jakob a keď sa narodil, niektorí z rodičov si to rozmyslel a nazval ho Dalibor... Proste koniec . :D

2 Pavla Pavla | Web | 11. února 2011 v 11:25 | Reagovat

zajímavé asi ses dost nudila,
ps. jméno Kvído není dobrý nápad :-D

3 tija12 tija12 | E-mail | Web | 11. února 2011 v 13:29 | Reagovat

[2]: A proč ne? Mně se líbí. Je to  takové zvláštní  hezké jméno. Ale možná se z něj vyklube Eliška :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama