TaZZ - Zařazení (2)

22. února 2011 v 12:00 | Tija |  Tam a zase zpátky
avatar

Další kapitola. Je to poslední, kterou jsem měla napsanou už dávno. Takže teď půjdou kapitoly pomaleji. Vlastně je to spíše taková oddechová povídka, tak nečekejte nějak extrémní zápletky-

Snad se Vám bude líbit a prosím komentujte.

Tija

podtržítko

2. kapitola

Nela byla konečně propuštěna z ošetřovny. V Bradavicích se vše vrátilo do normálu. Sice ještě sem tam někdo hádal, co se stalo s dívkou, která se zde asi před dvěma týdny objevila, ale nikdo na nic nepřišel. Skoro žádný studen či studentka nevěděli, jak vypadala, tak ji ani nebudou moci poznat. To bylo Nelino neskutečné štěstí.

Zrovna Byl čas oběda. Dokonce i největší opozdilci již dorazili do Velké síně. Až za zavřenými dřevěnými dveřmi šlo slyšet lomoz špitajících studentů a někdy i hlasité mlaskání.

Nela stála za těmi mohutnými vraty a netrpělivě čekala, až se otevřou. Na sobě měla školní úbor. Tedy černou sukni sahající zhruba do půl lýtek ("to je nějak moc dlouhé, ne?" komentovala to v obchodě Nela), zbytek noh kryjí černo-bílé punčochy. Bílou barvu brzy vymění barva dívčiny budoucí koleje. Na bílou košili si oblékla dlouhý černým plášť.

Csss. Jsem si do teďka myslela, že kouzelníci mají tu špičatou roztomilou čepičku! A ono nic. A ještě jsem měla za to, že nebudu muset nosit tu úděsnou kravatu. Myslím, že by byla lepší k oběšení než k normálnímu nošení. Chjo, už abych byla někde zařazená.

Ve chvíli, kdy si toto pomyslela, se otevřel vchod do síně. Hluk zmizel. Teď se všichni studenti zvědavě dívali na Nelu.

Děvče se zhluboka nadechlo a vešlo svým budoucím spolužákům do zorného pole. Pomalým a rozvažným krokem kráčela vstříc svému osudu. Na tváři by ji nezaujatý pozorovatel mohl vyčíst nervozitu a nejistotu.

Tak, a za chvíli bude vše hotovo. Jsem zvědavá, podle čeho zařazují. Nemám sebou pomůcky na rituály, tak bych asi neměla čarovat. Ale kdo ví? Třeba tu budu muset umět používat meč. Ale to by znamenalo, že se nikam nedostanu. Zatraceně, proč mi nikdo neřekl, co bude mým úkolem?

Nádech, výdech, nádech, výdech. To zvládneš. Ať to bude cokoli, ty to zvládneš. Zvládneš to.

Čtyři plné stoly ji ostražitě pozorovaly. Často se asi nestávalo, aby uprostřed roku přišel někdo nový. Hnědovláska si jich ale nevšímala. Nevšímala si zaujatých pohledů některých chlapců ani vlídných pohledů pár dívek, připravených se pokusit stát se jejími kamarádkami. Přehlížela, že nad každým stolem se vznáší vlajka s erbem koleje, že strop vypadá jako nebe, že bledě modré zdi jsou ověšeny obrazy s mluvícími postavami.

Jediná věc, která upoutávala její pozornost, byl pátý, poslední, stůl. Za ním sedělo několik profesorů. V úplném čele se nacházel Brumbál s přátelským úsměvem a uličnickým zářením v očích. To ji ještě více rozrušilo. Možná to má znamenat, že to bude těžké, možná ne.

Po celkem krátké době, která pro ni byla jako několik hodin, konečně stanula před vyvýšeným místem. S přísným pohledem tam na ní čekala starší paní s drdolem na hlavě. Její hábit se pyšnil jemně fialovou barvou. V ruce držela starý ošuntělý klobouk. Vedle ní stála třínohá stolička.

Profesorka si odkašlala. "Sednete si na stoličku a moudrý klobouk Vás zařadí." Promluvila. Šlo na ní vidět, že není zvyklá mluvit jen k jednomu člověku.

Nela se zhluboka nadechla, na vteřinu zavřela oči a docupitala ke stoličce, kde si sedla. Brzy na to ucítila na hlavě klobouk.

Zajímavé, zajímavé. Ozval se jí v hlavě po chvíli. Velice zajímavé. Tohle jsem nečekal. Ještě nikdy jsem neslyšel o jiných kouzlech než jsou ty, co se učí v Bradavicích a najednou mám zařadit jednu dívku, co, pro nás zvláštní, kouzla používá.

Co? Co my to leze do hlavy? Nechápala nic hnědovláska. Trochu se zamračila.

Ach, já se asi zapomněl představit. To jsem to neuctivý. Ale musíš mně omluvit. Jsem již stár a nikdy jsem se sám nemusel představit. Já jsem moudrý klobouk a budu tě zařazovat do koleje.

Ach tak. A jak jste to myslel se zvláštními kouzly a to, že používám jiná kouzla, než se zde učí?

No, naše kouzla jsou jiná. Neznáme nic jako Sabaty a rituály jsou také již tisíce let zapomenuty. U nás se téměř nedá kouzlit bez hůlky. Což u vás by zvládl snad každý.

Aha. Nechápu to, ale to nevadí. Jenže myslím, že jsem tu pro to, abyste mne zařadil. Kam tedy půjdu?

To se ještě uvidí. Kam bys chtěla jít?

Nevím. Ani mi ještě nebylo řečeno, podle čeho se zařazuje.

Takže. Do Havraspáru chodí ti chytří, do Zmijozelu lstivý a zákeřní žáci, kteří si zakládají na čisté krvi a dokážou jít přes mrtvoly. Do Nebelvíru jsou zařazeni odvážní a ti, kteří mají srdce na pravém místě. Do Mrzimoru patří lidé, co se nebojí dát ruku k dílu a pomoci někomu.

To je hezky vymyšleno. Ale Zmijozel se mi nelíbí.

Do Mrzimoru by ses hodila. Pomáhat umíš a asi bys tam i zapadla. Nebelvír by ti taky sedl. Srdce tvé je tam, kde má být. Havraspár by už pro tebe nebyl zas tak moudrý. Chytrá tvá hlava je, ale nemyslím si, že by to byla kolej pro tebe. O Zmijozelu bych neuvažoval ani chvíli. Tak kam tě zařadit?

To máte rozhodnout Vy, kam půjdu.

Ach, to je těžké. Všichni studenti mají alespoň maličkou představu, kde by se jím líbilo. Hmmm, hmmm. Už vím! Ať je to tedy… nebo to radši ne… tam bys moc nezapadla.

Hele, zařadíš mně konečně? To přece nemůže být tak těžké, když mi vidíte do hlavy, ne?

To by ses divila, jak je to u tebe těžké. Bez jakékoli představy. No nevím, nevím, jestli na něco přijdu.

Tak se dívej klobouku pitomý. Pomyslela si Nela již dosti rozladěně. Jestli mně už konečně nezařadíš, tak na tebe pošlu moly a ti už tě rozežerou. Ani kouzla tě neochrání.

Ou jé. Jak tedy myslíš. Už tě zařazuji. Řekl moudrý klobouk vystrašeně, jelikož ví, že to hnědovláska myslí vážně. Tak tedy… nechť se ti líbí v nové koleji, která nese název NEBELVÍR! Křikl konečně nahlas.

Dívka si sundala z hlavy starý, teď již nemluvný, klobouk a šla si sednout ke stolu, který byl vyzdoben do červeno-zlaté, a nad ním vlála vlajka, na níž malíř namaloval mohutného lva.

Nela si sedla vedle dívky vypadající zhruba na její věk. Ta se na ní hned zvědavě otočila.

"Ahoj. Já se jmenuji Jana Stromová." Představilo se děvče. Kolem jemného obličeje vlály temně černé vlasy. Upřímné oči medové barvy se dívaly tak mile, že je téměř nemožné myslet si, že je zlá.

"Ahoj. Já jsem Nela Fidová." Oplatila jí představení hnědovláska.

"Odkud jsi k nám přestoupila?" zajímala se Jana zvědavě.

"Ehm…" znervóznila naše hlavní hrdinka."Byla jsem v domácím učení." Řekla nakonec částečnou pravdu, i když pro tyto lidi to může býti něco nenormálního.

"Aha. To jsi určitě nemusela dodržovat žádný školní řád ani nic podobného. To muselo být super." Nadšeně mluvila Jana.

"Zas tak hezké to nebylo. Musela jsem chodit do normální školy… ehm… teda…" Nemohla si vzpomenout, jak oni to říkají. "do mudlovské školy." Svitlo ji konečně.

"Páni. A nebylo o moc náročné?" zajímala se hned černovláska.

Nela pokrčila rameny. "Ani ne. Měla jsem na učení času dost."

"A nebude ti chybět mudlovská škola?" otravovala dále Jana. Ani nenechala Nelu, aby se najedla, ač se stoly pod tíhou jídla už dávno prohýbali.

"Možná." Usmála se mile Nela a pokusila se nabrat si jídlo, avšak její nová "kamarádka" ji nenechala.

"A jak se ti tu líbí?" Ptala se dále a vzala si mísu, ke které právě mířila ruka nové studentky. Ta již začínala pomalu ale jistě ztrácet trpělivost.

"Velice." Odpověděla zelenooká dívka a pokusila se nabrat si jídlo z jiné mísy. Té se ale dříve zhostila otravná studentka.

Kurňa. Doufám, že tu nejsou všichni tak otravní. Ani najíst se nemůžu. Ta holka toho buse muset asi sníst hodně, protože já se jídla jen tak nevzdám. Je jen škoda, že jsem se zas v někom spletla. Na první pohled vypadala na fajn holku, ale teď vím, že tomu tak není. Tahle má neschopnost mně jednou může stát život. A nejen mně.

Nela se v duchu zlověstně usmála a začala sahat po každé misce s jídlem, na kterou dosáhla. Brala to pomalu, aby měla Jana možnost jí jídlo šlohnout před nosem. Takhle to za neustálého vyptávání šlo skoro půl hodiny. Pak už najednou černovláska neukradla další misku a tak se konečně mohla nová nebelvírčanka najíst.

Na talíř si nabrala bramborovou kaši a k ní pečené kuře. Hned se dala do jídla, jelikož byla vyhladovělá.


***


Ráno se Nela probudila ve zvláštní místnosti. Vše tu bylo do červené barvy. Očima hledala nějakou známou věc, ale nic nenašla. Jen všude samá červená. A pak jí to najednou došlo! Ta červená je závěs kolem její postele. Proto nevidí žádný nábytek ani nic podobného. Pořád však nechápe, co tu dělá.

Konečně se rozhodla vstát z postele. Jakmile stála na nohou, odhrnula závěs. Kolem se nacházely ještě další tři závěsy. V každém rohu místnosti bylo něco podobné skříni. Naproti Nelinému lůžku se nacházelo okno. Dveře se tu objevily dvakrát. Jedny vedou určitě z pokoje někam pryč a druhé bůhvíkam.

Hnědovlásce konečně začínalo docházet, kde že to byla a proč. Právě stála v jednom z nebelvírských dívčích pokojů. Společně s ní zde spí další dvě nebelvírčanky - Jana Stromová a nenápadná Alicia Anna Gescheit [gešait]. S Alicií ještě nemohla mluvit, jelikož jakmile přišla z večeře, lehla si a okamžitě usnula.

Nela se podívala na malý, do zlata laděný, tikající budík na jejím nočním stolku. Ten ukazoval přesně půl osmé ráno. Dívka se trošičku polekala, že zaspala, ale hned na to ji do hlavy udeřila myšlenka, že se nachází v Británii. Tady žákům škola začíná až v devět hodin. Po chvíli jí také došlo, že dnes převzala svou vládu nad týdnem sobota.

Ach jo! Dneska mi vše dochází nějak pomalu. Nejdřív nevím, kde se nacházím a pak, že ještě nemusím do školy. To je děs! Moc bych už chtěla pondělí… chtěla bych kouzlit… vařit lektvary, které jsem ještě nikdy nevařila, protože mi to rodiče zatrhli. Jen mně štve, co říkal ten klobouk. Znamená to totiž, že vlastně neumím žádné kouzlo z tohoto odvětví magie. Celou dobu jsem sice věděla, že když se dám na cestu Wicci [Pohanské náboženství mystérií a zároveň jedna ze současných podob čarodějnictví, vznik na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. stol., zakladatel Geral Brusseau Gardner], nikdy nepoznám některé části čarodějnictví, ale vůbec mně nenapadlo, že by to mohla být až tak velká část. I když je pravda, že se kouzly neomezuji jen na Wiccu a někdy dokonce používám neškodná zaklínadla z jiných odvětví, ještě se mi nestalo, že bych se ocitla v tak velké škole čarodějnictví a magie.

Nela konečně přestala přemýšlet, vzala si hygienické potřeby a neslyšně vklouzla do koupelny. Ve vydlážděné místnosti se sprchovým koutem, dvěma umyvadly a obrovským zrcadlem si svlékla svůj šat. Mírně se otřásla náhlou zimou. Vstoupila do sprchového koutu a pustila nejdříve teplou vodu, pak přidala studenou, až začala téct voda vlažná. Pomalu umyla své tělo vlastně vyrobeným sprchovým gelem z rudých růží a grepu s jemnou vůní máty. Na vlasy si napatlala šampon pomerančového aroma.

Když už byla konečně osprchovaná, utřela si hebkou pokožku. Oblékla si školní uniformu, jelikož neměla nic jiného na sebe.

Vlasy si usušila do ručníku a pomalými plynulými pohyby si je začala rozčesávat. Jednotlivé pramínky se lehce podrobovaly vůli kartáče a za chvíli už ani jeden vlas nebyl, tam kde neměl být.

Upravená se vydala zase do pokoje. Tam narazila na černovlasou dívku. V temně zelených očích byste marně hledali uličnícké jiskřičky. Zato přátelství z nich šlo skoro nahmatat.

"Ahoj." Pozdravila Alicie a Nela ji odpověděla stejně.

"Já jsem Alicie Anna Gescheit." Představila se.

"Moc mně těší. Mé jméno je Nela Fidová."

"Já vím." Usmála se a trochu pohodila dlouhými rozpuštěnými vlasy.

"Ty jsi z Německa?" optala se trochu oparně Nela.

"Ano. Přestěhovali jsme se s rodiči do Anglie, když mi byli čtyři roky. Jak jsi to poznala?"

"Tvé příjmení. Má takový ten germánský tón." Vysvětlila.

Takhle si dívky povídaly dlouho a obě cítily, že se z nich stanou výborné kamarádky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vulpi Vulpi | Web | 23. května 2011 v 21:07 | Reagovat

Prosím o další ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama